Byl 17. březen 1973 a na vojenském letišti nedaleko kalifornského Fairfieldu se shromáždilo okolo čtyř stovek rodin čekající na své příbuzné a známé, kteří se vraceli z vietnamského zajetí.

Mezi dvaceti vojáky, kteří se takto vraceli domů domů byl i podplukovník letectva Spojených států Robert L. Stirm.

Ozbrojené síly vietnamských komunistů sestřelily Stirmův letoun nad Hanojí už v říjnu 1967 a samotného Stirma pak skoro šest let držely v zajetí. 14. března 1973 propustili vietnamské síly skupinu amerických vojáků na svobodu a o tři dny později se mohli vrátit domů.

Nenápadný výjev a vyvolávání fotek na záchodech

Na fairfieldském letišti panoval čilý ruch, kromě rodin a známých mapovaly situaci na místě také desítky novinářů. Mezi nimi byl i fotograf Slava Veder z agentury AP.

Při příletu letadla stál Veder v početné skupině ostatních novinářů. Za okamžik si ale všiml výjevu, který zůstal většině z nich skrytý. Podplukovník Stirm právě kráčel naproti své rodině a jeho děti, v čele s dcerou Lorrie jej nadšeně vítaly s otevřenou náručí.

„Silná věc na fotce je to, že on sám je na ní poměrně strnulý a vojenský a pochoduje dost formálně, zatímco jeho rodina mu opravdu běží naproti,“ popsal Veder o řadu let později situaci kolem fotografování snímku pro neziskovou organizaci Freedom Forum.

Po vyfocení snímků je Veder spěchal vyvolat. K tomu mu běžně postačily obyčejné záchody. Ty pánské byly už ale přeplněné fotografy a on se proto musel vydat na prázdné dámské. Také proto měl film vyvolaný téměř okamžitě a fotografie, mezi kterými byla i Burst of Joy, se tak vzápětí dostaly k tiskovým agenturám.

Fotka se stala symbolem návratu i zklamání

Fotka, která pro většinu Američanů symbolizovala faktický konec války a návrat vojáků do vlasti, měla pro jejího hlavního aktéra ale poněkud hořký nádech.

Stirm totiž ještě před odletem domů obdržel od manželky Loretty dopis, kde mu oznamuje, že se s ním hodlá rozvést a vzít si jiného muže. To nebylo zrovna neobvyklé a dělo se to mnohým jiným vojákům ve službě. Angličtina má pro tento typ dopisů dokonce samostatný výraz – „Dear John Letter“.

Mezi rodinami navrátilců z Vietnamu se stala Vederova fotografie velmi oblíbená a často visela zarámovaná v domech znovu sjednocených rodin. Symbolizuje také začátek komplikovaného hojícího procesu řady veteránů. Sympatie samotného Stirma si ale nikdy nezískala.

Jako první o nové snaze firem a redakcí napříč Tel Avivem a Jeruzalémem o to, být víc „eko“, informovala novinářka nejstaršího izraelského deníku Haaretz Allison Kaplan Sommerová. Ta na svém twitterovém účtu zveřejnila fotografie z kanceláře levicového listu, na kterém se šestnáctiletá Švédka mračí nad plastovými nádobím na jedno použití.

Haaretz ale není jediné místo, kde Gréta „straší“ možné uživatele těžko zpracovatelného odpadu. Podle Sommerové se podobná odrazovací kampaň objevila i v prostorách zpravodajské agentury AP v Jeruzalémě.

Fotky Thunbergové z jejího zatím nejsledovanějšího projevu, který pronesla v září na půdě Organizace spojených národů, doplněné o světoznámý popisek „How dare you?“ („Jak se opovažujete?“), mají redaktoři příhodně umístěné mezi plastovými míchátky a jednorázovými kelímky na kávu.

Podle Sommerové tento postup skutečně funguje a izraelští novináři od užívání plastů pomalu ustupují. Najdou se ale i tací, kteří stejně jako v případě samotného projevu, k novému trendu přistupují negativně a Gretiny fotky buď zakrývají nebo rovnou odstraňují.  

Letošní ročník Pulitzerových cen naprosto ovládli novináři agentury The Associated Press (AP). Zlatá medaile putovala autorům reportáží o zotročování rybářů v jihovýchodní Asii. Ocenění si odnesly i snímky zobrazující uprchlickou krizi.

Novináři agentury AP získali cenu za službu veřejnosti. Vysloužili si ji sérii reportáží „Dary moře od otroků“, kde riskantním způsobem pronikli do pracovního prostředí rybářů jihovýchodní Asie. „Moderní otroci“ ve vidině výdělku opouštějí své domovy a odcházejí pracovat na velké rybářské lodě. Tam jsou proti své vůli drženi a nuceni pracovat. Výrobky z lodí poté putují na pulty a talíře převážně amerických spotřebitelů. Díky reportážím novinářů bylo z otroctví vysvobozeno na 2000 lidí.

Medailí v kategorii národního zpravodajství se pro tento rok může pyšnit redakce The Washington Post přinášející obsáhlou analýzu popisující případy střelby amerických policistů na podezřelé z trestných činů. Boston Globe – stejně jako v oscarovém snímku Spotlight – se zaobírali případem zneužívání malého chlapce. Vítězství v kategorii reportážní fotografie získaly snímky fotografky Globe – Jessicy Rinaldi.

Columbijská univerzita taktéž odměnila reportéry Los Angeles Times za články o masakru v kalifornském San Bernardinu. Porotu si taktéž získaly snímky agentury Reuters a deníku The New York Times na téma migrační krize v Evropě.

Vedle prací žurnalistů se oceňují taktéž v kategoriích uměleckých děl jako například hudba nebo drama. První příčku pro drama obsadil muzikál Hamilton hraný na Broadwayi, jehož autorem je americký dramatik Lin-Manuel Miranda a který zachycuje osudy prvního amerického ministra financí Alexandera Hamiltona.

Pulitzera za literaturu faktu překvapivé získala kniha Černé prapory: Vzestup ISIS, v níž Joby Warrick popisuje cestu od irácké války k úspěchu takzvaného Islámského státu.

Za nejlepší prozaickou knihu byla označena zpověď vietnamského přistěhovalce do USA nazvaná Sympatizér, jejímž autorem je Američan vietnamského původu Viet Thanh Nguyen.

Univerzitní porota ceny uděluje na doporučení předních novinářů a dalších osobností. V každé kategorii dostane vítěz 10.000 dolarů (250.000 korun). Výjimkou je hlavní kategorie za službu veřejnosti, která je oceněna zlatou medailí.