Série třinácti dílů v délce okolo dvaceti minut asi nijak zvlášť nepřekvapí svým zpracováním. Jde o klasické dokumentaristické dílo. Sleduje osudy tří redaktorek z českých médií, které se zabývají problémy ve společnosti. Osudy lidí svázaných společenskými problémy divák už podvědomě zná. Setkává se s nimi pravidelně třeba na festivalu Jeden svět, nebo na ČT 2, kde byla odvysílána i série Novinářek. Toto dílo je ale trochu jiné. Když se řekne sociální problém, vybaví se mu většinou exekuce, lidi bez domova, osiřelé důchodce nebo matky samoživitelky. Tato série tyto problematiky sice otevírá, dívá se na ně ale více konkrétně.

Probíraná témata lze ilustrovat na dvou z odvysílaných dílů. Jeden nese název Výživné jako byznys. Pojednává o samoživitelích, kteří se svojí svízelnou situací, kdy jim nechodí alimenty od druhého rodiče dítěte nebo dětí, obrátili na projekt Vaše výživné. Ten se má o dlužené výživné postarat tak, aby ho poškozená strana dostala zpět. Jsou zde ale problémy s exekutory, kteří si většinu peněz, které jim nepatří, nechávají. Tento díl byl v rukách Hany Čápové.

Druhý, více neobvyklý případ, jsou renty. Díl se jmenuje Máš rentu, máš postaráno. Jednalo se o případ horníků z Ostravska, kteří mají problémy se svými rentami. Renta v tomto smyslu znamená vlastně vyplácení peněz člověku, který měl třeba pracovní úraz a už nemůže dále pracovat, nebo, jak je to u horníků, pracovat může, ale už ne v dolech. Jako jeho „odměna“ je právě již zmiňovaná renta. Problém zde je takový, že pokud člověk pobírající rentu začne pracovat, z částky, kterou pravidelně dostává se mu odečítá mzda, kterou dostává za odvedenou práci. Blíže se na problém zaměřila Saša Uhlová.

Celé díly nabízí iVysílání na webu České televize pod názvem Novinářky.

Hned po studiích romanistiky na FF UK se začala věnovat výzkumům v sociálně izolovaných oblastech. Později začala psát pro Deník Referendum, a nyní je redaktorkou serveru A2larm. Díru do světa udělala originálním projektem mapujícím  život lidí se špatnými pracovními podmínkami. Nechávala se zaměstnávat pod změněnou identitou v nízkopříjmových zaměstnáních a o této zkušenosti napsala sérii reportáží pro internetový deník A2larm. Vyšel o nich i dokument Hranice práce a kniha s názvem Hrdinové kapitalistické práce.

Před chvílí jste se vrátila z Německa, kde jste pracovala na farmě v rámci nového projektu. Jak byste ho v téhle fázi zhodnotila? 

Hodně jsem se bála, že se mi nepovede dostat na místa, kde by to bylo zajímavé, abych mohla skutečně popsat, co zažívají lidi, kteří takhle jezdí pracovat do cizích zemí a pracují hodně hodin. To se ukázalo zatím po první zkušenosti jako zbytečná obava. Možná už jsem toho zažila víc, než jsem chtěla.

Jak bude projekt pokračovat, na co přesně se můžeme těšit a kdy?

Projekt je podobný tomu, který jsem dělala před čtyřmi lety. Původně jsem chtěla dělat jednu práci v Německu, jednu v Anglii a jednu ve Francii, takže tři reportáže. Nakonec se pokusím o dvě práce z každé země a do Německa se ještě vrátím. Nechci, aby to budilo dojem, že je to jedno strašné místo, ale aby bylo jasné, že je to systémový problém. Moje reportážní texty, by měly vycházet u nás v Česku a v zemích, kde budu pracovat. To už mám předjednané s určitými médii. A taky bude film, který dělá Apolena Rychlíková, a pak knížka, která obsahuje víc informací.

Co byl váš nejintenzivnější zážitek v rámci projetu? 

Asi ten poslední co jsem zažila, protože jsem si sáhla psychicky i fyzicky na dno. Ještě mě čekal týden, všechno mě bolelo a věděla jsem, že budu spát málo hodin. V Německu jsem pracovala ze začátku 13 až 14 hodin denně, ale pak se pracovní doba prodlužovala. Nikdo nebral ohled na to, že třeba můžu dostat infarkt nebo že to už nezvládnu. Byla jsem tak unavená, že už  jsem ani nebyla schopná to zastavit a odjet. Byla jsem domluvená, že osmého odjíždím. Říkala jsem si, že by bylo hrozně zajímavé, kdybych tam byla delší dobu, ale zároveň jsem už byla tak unavená, že bych nemohla dělat záznam, takže by to nemělo cenu. I takhle to byla hraniční zkušenost hlavně skrz příběhy kolegyň. Doufám, že se mi to povede napsat a předat.

Máte čtyři syny a ten nejmladší má devět let. Jak zvládáte synchronizovat rodinu s takhle náročnou prací? 

Ten nejmladší je dost samostatný a žije s manželem, který pracuje v továrně, ale za dobrých pracovních podmínek, na rozdíl ode mě. Žije v Sasku a chodí tam i do německé školy. Starším je 15, 17 a 24 a bydlí spolu v Praze v bytě, takže mě už tolik nepotřebují. Pro toho nejmladšího to není úplně jednoduché, ale na druhou stranu už je dost velký, aby to chápal. Třeba mi telefonoval do Německa a říká: „Mami doufám, že moc nejíš, aby ti zbylo hodně penízků a mohlas mi koupit novej telefon.“

Mimo jiné jste pracovala i v romské škole, jak vnímáte po téhle zkušenosti rasismus?

Já si myslím, že rasismus často vyrůstá ze sociální nespokojenosti, která bývá oprávněná. Třeba když jsem psala reportáž o nepokojích na Šluknovsku, tak se velmi často ukázalo že lidi, kteří měli problém s ubytovnami, bývají třeba nezaměstnaní, nebo na tom jsou podobně jako Romové, na které házejí špínu. Lidi, kteří jsou zajištění, ve většině případů nemají za potřebí hledat viníka situace, protože nejsou ve špatné situaci. Takže si myslím, že společnost která neodsoudí svoji část, aby byla mimo, bude i míň rasistická.

Vystupujete proti poskytování mediálního prostoru rasistům. Jak byste ho tedy řešila?

Řešení je podle mě víc rovnostářská společnost. Česko je v na tom v tomhle ohledu dobře jen z hlediska platů, ale ne z hlediska majetku. Jde dost o to, jestli člověk vlastní nebo nevlastní nemovitost. Je tady spousty lidí, kteří pracují a stejně mají strach o svoji budoucnost. Hledají, kdo za to může, a i když jsou dávky naprosto zanedbatelná částka rozpočtu, tak se politicky tematizují. Vidím mnohem větší problém na straně elit, které to vytahují a tváří se, že dávky způsobují státní dluh. Je to spíš selhání na straně těch lidí, kteří jsou na tom dobře a zneužívají toho. Takže bych změnila sociální systém, aby lidé věděli, že mají nějaké zastání, což se teď přesně neděje.

Napsala jste dost zajímavý článek o ženách v politice. Sama jste chvíli v politice působila, setkala jste se se sexismem někdy osobně?

Kdysi jsem byla ve Straně zelených, která je známá tím, že je genderově korektní. Tam se mi  stalo, že jsem napsala email a nikdo mi neodpověděl. Pak nějaký muž v podstatě zkopíroval, co jsem napsala já, a byl za to oceněn. Takže to, že tě neslyší, když jsi žena, jsem zažila. Dneska musím říct, že díky tomu, že jsem levicová feministka, tak mě často někam zvou protože jsem 2v1. Mají rovnou zastoupení i levice a mají tam i tu ženu. Taky mám jinou zkušenost, tak se cítím poměrně uznávaná a poslouchaná, takže jsem to překonala. To ale rozhodně neznamená, že to není. Zejména mladé ženy můžou trpět posuzováním vzhledu. Já jsem vyrůstala do společnosti, kde když žena nebyla hezká, tak vlastně neměla hodnotu. Když mi bylo sedmnáct, vážila jsem o 30 kilo víc než teď. Necítila jsem se hezká a měla jsem pocit, že tu hodnotu nemám. Dneska už to tak neřeším. Mám děti, přijdu si hezká, přijdu si chytrá i zajímavá, ale nechtěla bych být znova sedmnáctiletá a procházet si tím znovu. I kluci mají problémy, ale diskriminace tady prostě pořád je.

Co byste poradila začínajícím žurnalistům?

Úplně základní věc, která se podle mě málo učí je, že novinář má být objektivní. První věc je, uvědomit si, že objektivita není a nemůže být. Každý kdo popisuje nějakou situaci, ji popisuje ze svého hlediska. Člověk si podle toho, co zažil, všímá jiných věcí v terénu. Uvědomit si, jak moc jsme ovlivněni tím, z čeho vycházíme, je podle mě cesta ne k objektivitě ale k určitému nadhledu. Uvědomit si to, že máme emoce. Pracovat s tím, že jsme ovlivnění tím, z čeho vycházíme, jací jsme, v jakém jsme prostředí a dávat si na to pozor. V mém případě, když píšu o zaměstnavatelích, moje ideologická předpojatost je, že budou vždycky špatní, ale ona to není pravda. Jsou i zaměstnavatelé, kteří jsou dobří, a abych to byla schopna uznat, tak si musím uvědomit, že je už předem vidím špatně. Takže začínajícím novinářům bych doporučila, aby se nebáli toho, že jsou předpojatí a že mají emoce. Stačí o tom přemýšlet, snažit se s tím pracovat a uvědomovat si, do jaké míry to ovlivňuje jejich práci.