Jak jste prožíval sametovou revoluci?

Pro mě to byl zásadní formativní životní zážitek. Jsem strašně vděčný Pánu Bohu, že jsem u toho mohl být. Kousek odsud (rozhovor vznikl na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky, pozn. red.) jsme tehdy vyhlašovali studentskou stávku a byly to velmi důležité okamžiky mého života. Měl jsem velké štěstí. Proto se obhajoba demokratického řádu stala jednou z podstatných náplní mého života a jsem rád, že můžu v této misi pokračovat na univerzitě. I mé působení v novinách bylo neseno étosem listopadu 1989, který jsme zažili na vysoké škole. To bylo pro nás a pro většinu mých spolužáků určujícím zážitkem. Celá řada z těch lidí, kteří mi pomáhali revoluci podnikat, stanuli na významných postech. Například můj dobrý přítel, kolega a spolu revolucionář byl teď zvolen děkanem filozofické fakulty v Olomouci. Takže je fajn, že žijeme ve skvělých časech, byť se to před pár lety zašmodrchalo oligarchizací a parcelováním politického prostoru. Ale to už je jiná kapitola.

Mnoho domácností v minulém režimu přes zákaz poslouchalo exilová rádia jako například Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Jak podle Vás tato média otevřela oči lidem a jak pomohla k událostem 17. listopadu?

Šlo o souběh mnoha faktorů. V těch listopadových dnech začalo mnohem větší množství lidí náruživě poslouchat rozhlasové vysílání. Část rozhlasových stanic přestala být rušena už několik měsíců předtím. Poslech rádií byl tehdy nejsnazší způsob, jak se dostat k nějakým alternativním faktům. Obstarat si informace pomocí samizdatu nebo nějakými složitými cestami získat třeba exilové Listy vydávané v Římě olomouckým rodákem Jiřím Pelikánem bylo mnohem komplikovanější a hrozily vám trestní postihy. Lidé žijící v pohraničí dokázali naladit signál i ze sousedních zemí, takže přijímali necenzurovanou verzi západního světa. Vedle sebe tak existovaly rozhlasové stanice vysílající v češtině a současně v Československu žili lidé schopní poslouchat Deutsche Welle v němčině nebo Radio France Internationale ve francouzštině. Tito lidé měli informační náskok a výhodu. Jako malý kluk si pamatuji, že moje babička vysílání západních rozhlasů pravidelně poslouchala. Následně vyslechnuté zprávy šířila sousedům po vesnici. Tito lidé poté mohli porovnávat informace s tehdejšími oficiálními médii v Československu.

 

Transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím

 

Takže výrazný podíl na podnícení revoluce mělo právě rozhlasové vysílání?

Nejen. U nás existovala také samizdatová a ineditní (zakázaná, ilegální, pozn. red.) tvorba, ale z hlediska dosahu, na většinovou společnost, byly tyto publikace velmi omezené. Významným samizdatovým periodikem až ke sklonku normalizačního dvacetiletí, se staly samizdatové Lidové noviny, které měly ambici zasáhnout podstatnou část populace tím, že se kromě toho vydání vlastního distribuovalo tzv. divokým samizdatem. Tohle také pomohlo šířit informace nepohodlné režimu.

Slyšela jsem, že tehdejší kopírování a šíření tiskovin a jakýchkoliv informací bylo pod kontrolou. Jakou formou a rychlostí se šířilo povědomí o listopadovém dění v porovnání s dneškem, kdy se zprávy mohou šířit skrze e-mail?

V nesvobodných časech se informace nejrychleji šířily v ústním podání. Takzvanou šeptandou, která s sebou nese to nebezpečí, že informaci zkreslíte. Šeptandou se roznášely i zprávy, které pravidelní posluchači rádia Svobodná Evropa získali přímo z vysílání. Byl to takový paradox, že západní média informovala o dění v Československu mnohem vyváženěji než ta naše. Přinášela alternativní informace, které se mohl čtenář nebo posluchač dozvědět, na rozdíl od médií hlavního proudu v Československu.

Jak se tehdejší oficiální média zhostila zpravování o samotné revoluci?

Velmi rozpačitě. Novináři a šéfredaktoři tehdejších listů pracovali dlouhé roky podle zavedených postupů. Takže když si v srpnu roku 1988 demonstranti připomínali dvacetileté výročí okupace Československa, sdělovací prostředky v Československu neinformovaly nestranně a vyváženě. Informovaly o protisocialistických silách, které se snaží rozvrátit náš socialistický stát a lidově demokratické zřízení. A stejně tak fungovali novináři v listopadových dnech. Menší deníky, například Lidová demokracie nebo Svobodné slovo, byly mnohem odvážnější v tom, kam až jít a jaké informace ukazovat čtenářům. Informovaly národ dříve něž Rudé právo. Dokázaly čtenářům nabízet informační alternativu k ideologickým balastem obaleným zprávám. Navíc je nutné podotknout, že v této době již podstatná část obyvatel Československa poslouchala vysílání západních rozhlasových stanic. Postupně se začala média proměňovat. Mnohem větší práci v transformaci měla veřejnoprávní média, což trvalo dlouho.

Postupně však přišla demokracie a vznikl prostor pro myšlení lidí. Jaké byly největší změny v chodu médií po roce 1989 a jakou vyvolaly reakci?

Byla to velká a dramatická změna. Ti, kteří s komunistickou mocí byli nejvíce spojeni, zejména šéfredaktoři, většinou opustili svá místa. Jinak neprobíhaly žádné dramatické personální čistky, tak jako třeba za protektorátu nebo v době, kdy se komunisté chopili moci a nekomunistické novináře začali brutálně vyhazovat a stíhat. Nic tak dramatického se v roce 1989 nestalo. Na vedoucích místech byli lidé vyměněni. Novináři se potom přeorientovali. Do redakcí přišla celá řada nových mladých lidí, kteří nebyli spjati s komunistickým režimem. Přineslo to nový vítr, ale současně jsme to tehdy neuměli. Učili jsme se žurnalistiku za pochodu. Potíž byla v tom, že na začátku 90. let jsme neměli žádné mentory. Byly to každopádně velmi pozoruhodné časy a jsem moc rád, že jsem je zažil, protože transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím.

Učili jsme se žurnalistiku za pochodu, neměli jsme žádné mentory

Co pro Vás osobně znamenal tento zlom a osvobození médií Vy? Co jste rád poslouchal na stanice či četl za tiskoviny v tehdejší době?

Já jsem dostudoval v půli 90. let, takže jsem naskočil do víru těchto událostí. Začaly se rozvíjet různé koncepty, jako třeba regionalizace redakcí. Bylo to jakési budování demokracie a kapitalismu v Čechách. Najednou se noviny ocitly v tržním prostředí nabídky a poptávky. Ty, které nebyly poptávány, záhy zanikly. To bylo něco nevídaného. Trh byl mnohem bohatší, vznikaly desítky nových titulů a časopisů. Tehdy jsem studoval na vysoké škole, bavila mě veškerá komerční rádia, což bylo něco nového. Začala vysílat tehdejší rockovou a populární hudbu v mnohem širší škále než to bylo předtím. Nebyl internet, tím pádem celá řada hudebních kapel a různých hudebních směrů byla nedostupná. To, že začala muziku přinášet komerční rádia pro nás mladé, bylo skvělé. Tomu jsem propadl. Byl jsem také velkým čtenářem denního tisku. Četl jsem například Mladou frontu a Lidové noviny, které shodou okolností fungují dosud. Chodili jsme pravidelně do studovny filozofické fakulty univerzity Palackého v Olomouci, kde jsme tato periodika četli. Vzpomínám si, že postupně vznikaly časopisy, jako je třeba Respekt, který je svým způsobem nástupcem Mladého světa.

Ještě se na chvíli vrátíme k době nesvobody. Víme, že před rokem 1989 existoval deník Rudé právo, který ideologicky spadal pod Komunistickou stranu Československa (KSČ). Pro mladé byl dostupný třeba Mladý svět vydávaný Socialistickým svazem mládeže. Veškeré tiskoviny, vysílání rozhlasu a televize byly bedlivě kontrolovány. Byla cenzura u všech médií stejná?

To nelze říci úplně jednoduše. Systém byl poměrně složitý, zejména z pohledu kontrolních mechanismů dohlížejících na to, které informace budou v oběhu, a které nikoliv, protože nevyhovovaly z nějakého důvodu KSČ. Tento systém se precizoval čtyřicet let a zvláště v normalizačním dvacetiletí, pro které byla charakteristická personální politika coby významný způsob ovládnutí jednotlivých redakcí. Vyházeli se proreformní pražsko-jarní novináři, kteří museli odejít většinou do jiných profesí nebo do zahraničí do exilu, někteří dokonce skončili ve vězení. Obsazení redakcí těmi ideologicky spolehlivými novináři se ukázalo jako velmi efektivní nástroj. Zabraňovalo publikovány jakýchkoliv škodlivých mediálních obsahů. Existovala celá řada dalších mechanismů, které tomu také měly bránit, jak jste zmiňovala různé cenzurní mechanismy. Takto se to udrželo až do revoluce v listopadu 1989. Kromě toho existovaly různé alternativní informační platformy. Zahraniční rozhlasová vysílání jednotlivých západních stanic, která měla vysílání v českém jazyce, například britská BBC. Programy na rozhlasové stanici Svobodná Evropa vytvářela československá redakce a tyto programy měly vytvářet širokou platformu různých pořadů, témat a názorů. Takže ta programová skladba rádia skutečně působila jako náhradní vysílání pro ta komunistická vysílání.

Dnes předrevoluční média vnímáme velmi negativně. Vše bylo pod kontrolou a pod propagandistickými ideologiemi komunistického režimu. Vidíte na nich naopak něco pozitivního oproti médiím dnešním?

Média byla velmi nezáživná, bylo to přepolitizované. Nedalo se to číst. Když se podíváte na Rudé právo třeba z roku 1975 nebo i 1988, tak to bude strašně nudné. Na titulní straně byla častokrát témata, jejichž důležitost se odvozovala od důležitosti pro KSČ. Například šlo o oficiální zprávy týkající se zasedání stranických orgánů nebo o situaci ve spřátelených zemích. To bylo to hlavní, proč moc lidí Rudé právo číst nechtělo. Lidé se snažili uchylovat k méně dogmatických titulům, jako bylo třeba Svobodné slovo nebo deník Lidová demokracie. Ty byly méně dogmatické, byť všechny důležité informace, které KSČ chtěla, se tam také objevovaly. Nicméně jejich víkendové přílohy byly čtenářsky atraktivnější. Z pohledu dneška je to nebe a dudy.

Tehdejší a dnešní média? Nebe a dudy

Pokud byste měl srovnat média před revolucí a dnešní média, nacházíte v nich nějaké paralely?

Proměna obsahová i vizuální byla velmi dramatická, proto je těžké nějaké paralely hledat. Každopádně význačným rysem československé žurnalistiky, historicky už od konce 19. století, byla její stranickost, která trvala až do roku 1989. Politické strany vydávaly politické deníky. Celá moderní porevoluční žurnalistika se začala stavět s velkým odporem ke stranickému pojetí žurnalistiky. Naopak se snažila být co možná nejvíce nezávislá na státní moci. Změna chápání nezávislého žurnalistického působení přichází až s vlastnickými změnami českých médií. Snahou bylo vymanit žurnalistiku z vlivů politické moci. To se svým způsobem dařilo za určitých obětí a negativních jevů. Jako třeba divoká privatizace prvních porevolučních let. Byla to mimořádná a složitá doba.

Pokud se nepletu, tak jste působil v Hospodářských novinách nebo v Mladé frontě. Což byla také média vzniklá po revoluci jako reakce na změnu ke svobodnému tisku.

Obě zmiňovaná média fungovala již v nějaké podobě předtím. Po roce 1989 se část médií zachovala. Rudé právo se transformovalo na Právo, přičemž ten nový název měl signalizovat formálně a obsahově znezávislení tohoto deníku. Podobně Mladá fronta se transformovala v nezávislý deník a symbolem toho nakonec byla i změna názvu na MF Dnes. Noviny existující za komunistického režimu se transformovaly a zůstaly na trhu ve formě nezávislých titulů. Potom vznikla celá řada pokusů nově zakládaných titulů, které však většinou neměly dlouhého trvání. Z tradičních deníků, které se obnovily po roce 1989 dodnes zůstávají jenom Lidové noviny, což je deník založený na konci 19. století. Deník vycházel do začátku 50. let, kdy ho komunisté přivedli k finančnímu bankrotu. Obnovený byl jako samizdat na konci 80. let. Po převratu v listopadu 1989 byl vydáván jako standardní periodikum. Je to jediný deník, který drží takto dlouhou kontinuitu.

Fotogalerie Bára Vránová

Lidé před budovou rozhlasu demonstrovali v reakci na vysílání zkreslených informací. Dav převážně mladých lidí skandoval hesla ‘‘Rozhlas lže!‘‘ nebo ‘‘Chceme slyšet pravdu!‘‘. Situace se opakovala i další den, kdy účastníci zazpívali státní hymnu a požadovali vyvěšení vlajky.

Následovalo založení Občanského fóra (OF) v Československém rozhlase, jehož členové žádali o změnu vedení rozhlasu. Konkrétně se jednalo o požadavek odstoupení tehdejšího ústředního ředitele Československého rozhlasu Karla Kvapila. Kvapil prohlášení odmítl a trval na řádném odvolání ústředním výborem Komunistické strany Československa a vládou, jež ho do funkce jmenovala.

Představitelé OF se nevzdali a odeslali otevřený dopis předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi s žádostí o odvolání současného ředitele kvůli předchozímu pochybení při sdělování informací v revolučních dnech. Současně navrhli jmenovat Karla Starého na pozici nového ředitele rozhlasu.

Celá situace vyvrcholila 3. prosince 1989, kdy vláda Československé socialistické republiky odvolala Kvapila z funkce ústředního ředitele a na jeho místo jmenovala Karla Starého, zpravodaje Československého rozhlasu ve Francii. Starý slíbil, že bude vždy a za každých okolností veřejnost pravdivě informovat.

Ve večerním vysílání ČST poprvé zveřejnila záběry z demonstrace 17. listopadu. Byl to tak první velký přenos po předchozích neúspěšných pokusech, kdy došlo k přerušení vysílání.

V noci z 22. na 23. listopadu totiž příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) obsadili Kavčí hory. Zaměstnanci ČST ale proti tomu začali protestovat a chtěli řádný přímý přenos z centra Prahy, ovšem vedení ČST nedalo k přímému přenosu z demonstrace na Václavském náměstí souhlas.

„Snažili jsme se prosadit, aby televize vysílala to, co vysílat má – pravdu o dění ve státě, tedy i o dění v Praze,“ vzpomíná televizní technik Antonín Dekoj.

Aby záběry mohli odvysílat, museli zaměstnanci ČST spolupracovat s radiokomunikacemi, které zajišťovaly přenos TV signálu na Kavčí hory. Pracovníci byli připravení i na další obsazení televize, a tak raději odvezli veškeré přenosové vozy mimo areál.

Zástupci „garáží“ přenosové techniky dokonce s některými pracovníky televize tajně připravovaly k odvysílání záběry FAMU z Národní třídy . Na Kavčích horách tak opět začala panovat obava, že Státní bezpečnost vysílání znovu zabrání.

Jejich snažení se nakonec vyplatilo a krátký sestřih z událostí během demonstrací 17. listopadu se tak na televizních obrazovkách skutečně neohlášeně objevil.

Sametová revoluce, která roku 1989 vedla k pádu komunistického režimu v Československu, byla zlomová i pro Československou televizi. Na jejich pracovištích začalo po brutálním potlačení studentské demonstrace, které se odehrálo 17. listopadu 1989 na Národní třídě, docházet ke značným protestům. Zaměstnanci televize začali bojovat proti snaze stranického aparátu zamlčet občanům pravdu.

Výbor Revolučního odborového hnutí (ROH) odeslal za všechny odboráře televize protestní dopis proti hrubému násilí na Národní třídě. Adresovali jej Federálnímu shromáždění, České národní radě, Předsednictvu vlády Československé socialistické republiky a Předsednictvu vlády Československé republiky.

Informace díky „garážím“

Zaměstnanci televize věděli, jaké v ČST panují poměry, jak probíhá cenzura vysílání, a kdo určuje, co se bude vysílat. Následující úterý 21. listopadu proto dílenský výbor ROH přenosové techniky svolal své členy do garáží přenosových vozů a techniky.

Tato shromáždění odpůrců dosavadní byrokratické politiky Komunistické strany Československa, pro která se vžilo označení „garáže“, se následující dny konala opakovaně a zařadila se tak mezi události, které později přispěly ke svobodě zpravodajství. Zaměstnanci pomocí televizní techniky zajišťovali živé přenosy do interní televizní sítě Československé televize, a díky tomu mohla následně probíhat výměna informací.

„Dohodli jsme se s kolegy, že k událostem na Národní třídě nemůžeme mlčet. Považovali jsme za nutné, aby do Prahy vyjely reportážní vozy a všechno natáčely, a také, aby se zveřejnila pravda o zákroku. Abychom získali co nejvíce lidí, svolali jsme na 21. listopadu setkání zaměstnanců do garáží přenosových vozů, kde byl dostatek místa. Přenosy tehdy měly jen asi 150 lidí, a protože jsme se báli, že by bylo snadné nás umlčet, obešli jsme se žádostí o podporu i ostatní profese – osvětlovače, stavebně dekorační techniku, vysílací a záznamová pracoviště, techniku zpravodajství a další,“ objasňuje vznik „garáží“ Antonín Dekoj, tehdejší předseda dílenského výboru ROH přenosové techniky.

Vysílat až do poslední chvíle, třeba i jen zvuk

Na další schůzi zaměstnanci pracoviště režijního komplexu, kde se mělo vysílat Studio Kontakt, oznámili, že neodvysílají materiály z 22. listopadu, pokud je někdo sestříhá. „Garáže“ po dlouhém jednání zaznamenaly první úspěch, kterým byl souhlas s přímým přenosem z demonstrace na Václavském náměstí. Zaměstnanci Československé televize poté čekali na vydání příkazu k odjezdu a instalaci zařízení na přímý přenos na Václavském náměstí. Nicméně vedení televize váhalo až do poslední chvíle, a nakonec se vyslovilo tak pozdě, že připravit živý přenos v tak krátkém čase bylo technicky téměř nemožné.

V rámci pořadu Studio Kontakt se i přes komplikace nakonec odvysílalo šest živých vstupů. Necenzurované přímé vstupy však zastavili ihned poté, jakmile jeden respondent kriticky odsoudil stávající činnost KSČ. Další čtyři vstupy, které prošly cenzurou, tak ČST odvysílala až ze záznamu.

„Dneska Rudé právo uveřejnilo, že studenti napadli Milici tyčí, klacky, holemi. Rakouská televize, když jsem byl doma v jižních Čechách u maminky, vysílala pravý opak. Viděl jsem ze záznamů, jak jim dávali k nohám a za štíty kytice, ale že by tam byly vidět hole, to ne, to teda vidět nebylo (…) Proč nám jenom lžou? My nejsme žádné loutky, my jsme jenom lidi, nás taky nemůžou vodit pořád na provázku,“ pronesl dělník Jan Lexa v živém přenosu.

V tu chvíli se živý vstup přerušil a nahradili jej videoklipem. Diváci ale mohli vstup nadále slyšet díky zvukaři, který se pokusil ponechat živě alespoň zvukovou stopu z Václavského náměstí.

Přehled zpráv vznikl spojením několika samizdatových listů, hlavně časopisu Sport a Revolver Revue. Nezávislé tiskové středisko pak časopis vydávalo až do poloviny března roku 1990. Noviny se později proměnily v časopis Respekt, ředitelem se stal jeden ze zakladatelů Informačního servisu, Jan Hrabina.

První tým svobodné žurnalistiky tvořili především chartisté a disidenti. Mezi známá jména patří například Jáchym Topol, Ivan Lamper nebo Jan Ruml. Později se k redakci připojila řada spolupracovníků, mezi nimi kupříkladu Jaroslav Spurný nebo Zbyněk Petráček. 

Tvorba nezávislých novin vznikala v bytě mluvčího Charty 77 Alexandra Vondry. Později se celá redakce přesunula do domu U Řečických, kde sídlila Galerie mladých. 

Lidé projevili o svobodné a pravdivé informace veliký zájem a redakce tak někdy musela tisknout i dvakrát denně. 

Formát Informačního servisu se odvíjel od dostupnosti papíru. Vycházel ve formátu A5 a A4, většinou v rozsahu čtyř až osmi stran. Později přibyly i fotografie nebo pozvánky na akce a výstavy. 

Nápad na zařazení Modlitby pro Martu do jednotného vysílacího času rádií po celé ČR pochází od jednoho ze zakladatelů Festivalu svobody Martina Voňka z obecně prospěšné společnosti Opona. Inspirací mu byla píseň Hey Jude, která během zahajovacího ceremoniálu Olympijských her v Londýně zněla napříč britským éterem.

Autoři Modlitby pro Martu Jindřich Brabec a Petr Rada původně píseň složili pro jeden z dílů televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. Do éteru se poprvé dostala 23. srpna 1968, tedy čerstvě po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vzhledem k načasování a silnému poselství textu ztělesňovala píseň symbol odporu vůči útlaku národa v době okupace. Už o dva roky později ale došlo vlivem cenzury k jejímu odstranění ze všech alb Marty Kubišové a nadále směla vycházet pouze v zahraničí.

Znovu veřejně zazněla až 21. listopadu 1989, kdy ji Kubišová zazpívala z balkonu Melantrichu před davem na Václavském náměstí, a stala se neodmyslitelnou součástí sametové revoluce.

Do vysílání se iniciativně připojí jak veřejnoprávní, tak soukromá rádia, konkrétně ČRo Radiožurnál, ČRo Dvojka společně se všemi regionálními stanicemi ČRo. Dále pak Rádio Blaník, Evropa 2, Frekvence 1, Expres FM, Rádio Color a Rádio Hey.

Plánovanou výstavou láká agentura všechny vlastníky archivních fotografií z podzimního dění roku 1989. Zájem jeví také o snímky z událostí, které revoluci předcházely, například Palachova týdne nebo trabantů projíždějících ulicemi hlavního města.

„Fotobanka ČTK není a nikdy nebude pouze jednou pro vždy dokončená sbírka nebo dokonce pouhý archiv. Věříme, že tento projekt doplní mozaiku obrazového zpravodajství a zachytí příběhy, které byly tehdy ve stínu velkých událostí,“ vysvětluje šéfredaktor nejrozsáhlejší fotografické dokumentace české a slovenské historie Petr Mlch.

Amatérské fotografie se odtajní pro další generace

Cílem akce ke třicetiletému výročí sametové revoluce je rozšířit dosavadní sbírku ikonických fotografií o ty dosud nezveřejněné. Lidé z českých i moravských vesnic proto mají velkou šanci, aby jejich amatérské fotografie neskončily utajené, ale zůstaly přístupné dalším generacím.

Majitelé je mohou nahrát na internetové stránky nebo zaslat emailem. Existuje také možnost osobního předání při setkání se samotnými organizátory. To se uskuteční v dubnu ve Zlíně a v Olomouci. Prostor k odevzdání návrhů na první výstavu mají zájemci do 30. června. Uzávěrka druhé výstavy v Praze končí 30. září.

Nová soutěž s názvem Okamžiky sametové revoluce navazuje na úspěšný projekt ČTK z minulého roku. Výstavu k připomenutí sta let od založení Československa tehdy představili v devíti městech po celé republice.