Býváte před vysíláním nervózní? Znají tento pocit i zkušení moderátoři, jako vy?

Byl jsem nervózní před prvním dílem Hyde Park Civilizace. A poté, když jsem vysílal díl o češtině, protože jsem gramatický ignorant. [smích] Jsem schopný „v Izraeli“ napsat tvrdé y a vůbec mi to nepřijde divné. Takže z toho jsem nervózní byl. Jinak ale nebývám. Mít strach je podle mě špatně, dobře je mít respekt. Respekt k tomu, co dělám a k lidem se kterými pracuji. Respekt z toho, že vím, že mám limity a hranice. Když jdu do vysílání, musím mít respekt k tomu, co dělám. Ale já se těším. Mě to baví a mám z toho radost.

Je to něco, co vás naučil sport?

Určitě. Mě sport strašně dobře připravil na to, co dělám. Kdybych nedělal vodní slalom, tak dnes nedělám televizního moderátora. Co mě sport naučil, se mi hodí v práci. Vodní slalom nutí rychle se rozhodovat, neustále analyzovat a věřit svému podvědomí. Učí být připravený na změnu plánů. Sport mi také dal můj rituál, který dělám před každým vysíláním. Kdysi jsem ho dělával před startem každého závodu.

Můžete mi ho popsat?

Ono to vypadá tak, že protočím panenky a přesunu se na jedno konkrétní místo. V té chvíli mám místo očí jenom bělmo. Nevypadá to hezky. Kolegové z toho na začátku byli hodně nervózní. Vypadá to, že kolabuji. Už si na to zvykli a dělají si ze mě jen legraci. Díky rituálu se mohu během pár sekund zkoncentrovat, přepnout do vysílacího módu a lépe fungovat.

Pamatujete si na svůj první rozhovor? Byla to katastrofa, jako u většiny novinářů, nebo ne?

Katastrofa to snad nebyla, trauma z toho nemám. Přemýšlím, který byl ten úplně první, protože jde o to, jak bych to vzal. Co si ale perfektně pamatuji, a co se mi moc nepovedlo, byl můj první živý vstup v televizi. Ten se mi moc nepovedl, pamatuji si ho do dneška.

Jak sám sebe vnímáte, když se zpětně vidíte a slyšíte v TV? Díváte se na sebe vůbec?

Ano, musím. Snažím se většinu z věcí, které dělám, vidět. Zároveň se snažím své rozhovory jenom poslouchat. Přestože se jedná o pořad v televizi, platí, že diváci dělají něco jiného. Žádný můj divák, když se dívá na Hyde Park Civilizaci, nesedí u televize s blokem, aby si psal poznámky. Pravděpodobně si s někým povídá, dělá si večeři, drbe kočku, v horším případně psa, a u toho poslouchá televizi. Dobrá zpětná vazba je, když jdu běhat a pustím si Hyde Park Civilizaci jako podcast. Pokud tomu příběhu při běhu nerozumím, podal jsem to špatně.

Dáváte tedy větší důraz na svá slova a neverbální komunikaci moc neřešíte?

Neverbální komunikaci naopak řeším hodně. Potřebuji se dostat do stavu, kdy nebude rušivá, ale pomůže a stane se přirozenou. Když jsem začínal moderovat, gestikuloval jsem moc. Měl jsem výraznou neverbální komunikaci. To diváka u televize vyrušuje. Bylo toho příliš, musel jsem se naučit ovládat. Když komentuji venku, pořád mluvím rukama, chodím a dynamicky se pohybuji. Vyhovuje mi to, ale v televizi je to rušivý element.

Jakým způsobem zvládáte střídat pozici seriózního moderátora ČT a energetického až skoro dětsky nadšeného komentátora sportovních akcí? Je pro vás těžké obě polohy perfektně zvládnout?

Ne, je to pro mě přirozená věc. Každá práce vyžaduje trochu něco jiného. Co mají společného je, že člověk musí být připravený a musí umět reagovat na aktuální dění. Ve zpravodajství není tolik prostoru pro emoce. Zatímco u divoké vody, horských kol a u běhu, tam s těmi emocemi cíleně pracuji. Diváci na tyto akce přicházejí pro emoce, pro to, aby je to vtáhlo a bavilo. Chci, aby se tam ode mě něco dozvěděli, ale zároveň, aby je to pohltilo. Aby byly součástí dění. Tam se musím přepnout. Nemůžu komentovat a moderovat stejně. To nejde. Jsou to dva odlišné světy. Ale jsem na to zvyklý. Zároveň něco z jednoho světa se mi vždycky v tom druhém hodí.

Jak konkrétně se připravujete na své hosty a složitá vědecká témata?

Velmi si cením, že mám Pavlínu Sedlářovou, která dělá rešerše. Je skvělá a díky ní nemusím číst všechno sám. To znamená nějakých 600 až 800 stran materiálů týdně. Nyní to dělá ona a je to velká pomoc. Dohledávám si další věci. Dívám se na rozhovory a chci vědět, jak daný člověk mluví. Jak reaguje na otevřené a uzavřené otázky. Jak a o jakých tématech ještě chce a nechce mluvit. Zvláště, když jde o rozhovor, který vedu v angličtině. Potřebuji si hosta naposlouchat. Připravuji se na odborné termíny, které používá. Musím jim rozumět a dokázat je divákům přeložit a vysvětlit.
Je to hodně práce dopředu, nejdříve rešerše, naposlouchání hosta a potom příprava struktury. Dávám velký důraz na promyšlenou strukturu rozhovoru. Odkud kam rozhovor bude směřovat. Jak na sebe jednotlivé části budou navazovat. To chci mít vždy připravené. Otázky si nepřipravuji. Když jdu na Hyde Park Civilizaci, mám na padesát pět minut vysílání připravených pět až šest otázek. Píšu si velmi precizně strukturu, kde mám faktické informace k jednotlivým tématům. Otázky, které pokládám, vznikají během živého vysílání.

Takže je vaše práce zejména improvizace v živém přenosu?

Ano – postavená na základě podrobné přípravy. Jdu na Hyde Park Civilizaci a mám dokument, který má většinou dvanáct stránek. Obsahuje citace, čísla a data. Mám tam rozdělené jednotlivé tematické bloky, o které se chci opírat.

Je Hyde Park Civilizace největší částí vaší práce?

Ano, časově je to největší část mé práce, zejména z hlediska přípravy, ale jak kdy. Někdy ano, někdy ne. Hyde Park Civilizace je pro mě určitě to, co mě nejvíc baví a naplňuje.

Jak vypadaly vaše začátky novinářské kariéry v médiích?

Moje novinářské začátky byly dost atypické. Přes Facebook jsem se přihlásil na exkurzi do televize a zapojil se do natáčení. Na základě toho, jak jsem reagoval, mi nabídli práci. Tak jsem v televizi zůstal. Už to bude 15 let. Začínal jsem úvodními reportážemi do Hyde Parku ČT24. To bylo skvělé, protože jsem dělal každý den jiné téma. Musel jsem připravit reportáž během odpoledne. V pondělí jsem dělal politické téma, v úterý ekonomické, ve středu zahraniční, ve čtvrtek přišel nějaký sportovec a v pátek tam byl kuchař. Na každé téma jsem připravoval unikátní reportáž. Potom jsem postupoval dál, začal jsem dělat vstupy reportéra z terénu a začal jsem moderovat Hyde Park Civilizaci. Později jsem přidal moderování ranního vysílání Studia 6 a v roce 2016 jsem dostal za úkol postavit vědeckou redakci ČT.

Když vám bylo poprvé nabídnuto moderování Hyde Park Civilizace práci jste chtěl odmítnout. Bylo to z důvodu studu či pocitů, že na to nemáte?

Já jsem to dokonce odmítl. [smích] Odmítl jsem to s tím, že jsem na to příliš mladý. Bylo mi dvacet čtyři a tohle byl pořad, který řešil největší otázky společnosti. S nabídkou mě oslovila Gáby Cihlářová. Řekl jsem jí, že na to, aby pořadu lidé věřili, potřebuje mít někoho, kdo má životní zkušenosti, aby k němu měli diváci důvěru. Myslel jsem si, že ve čtyřiadvacetiletého kluka takovou důvěru mít nebudou. A ona říkala: „Já si myslím, že to bude dobrý, pojď tomu dát prostě šanci.“ Tak jsme udělali několik pilotních vysílání a na základě nich jsme si řekli, že by to mohlo fungovat a že by to mohlo být dobrý. To bylo v roce 2012 a od té doby vysíláme v prime time pořád. Takže snad to dobrý je.

Považujete se za dobrého moderátora?

V něčem objektivně ano. V něčem si myslím, že mám co zlepšovat. Ale vím, že dělám věci, které nikdo jiný nedělá. Hyde Park Civilizace je světový unikát. Nikde jinde na světě není. Když řeknu lidem z Cambridge nebo z Oxfordu, že máme v Hyde Park Civilizaci vědeckou redakci, nechtějí mi to věřit. Vím, že věci, které dělám, se jinde nedělají. Mám z toho o to větší radost, když to diváky baví. Lidé nám hodně píšou, dávají vědět, že se jim pořad líbí. Zároveň vidíme pozitivní zpětnou vazbu i ve sledovanosti. Takže to snad nedělám úplně blbě. Ale vidím tam hodně věcí, na kterých potřebuji pracovat a potřebuji je zlepšit.

Na čem konkrétně chcete zapracovat?

Určitě na angličtině. Nemám tak dobrou výslovnost angličtiny, jak bych si představoval. Mohl bych zlepšit moderování s více hosty. S tím nemám tolik zkušeností. V okamžiku, kdy má člověk větší počet hostů, je to trošku o něčem jiném. Tam je určitě co zlepšovat. Také bych se mohl lépe naučit práci svých kolegů. Protože v okamžiku, kdy člověk chápe, co dělají ostatní, dělá i svoji práci daleko lépe.

Jak vypadá váš klasický pracovní den?

Můj pracovní den se hodně liší den ode dne, týden od týdne. Je to hodně netradiční a nestandardní. Moje role je trošku specifická. Například tento týden jsem měl několik přednášek, příští týden je moje šéfová pryč, takže si převezmu vedení redakce a ten další se naopak chystám do terénu. Neplatí, že bych pracoval pondělí až pátek. Jediný den, který mám volný je neděle. To se opravdu snažím mít volno.

Je toho na vás někdy trochu moc? Jak se vám daří skloubit náročný profesní život s osobním životem?

Někdy je toho opravdu dost, to nezastírám. Nejvíc toho bylo, když jsem dělal reportéra v terénu a když jsme rozjížděli vědeckou redakci. Spočítali jsme, že jsme byli v práci šest dní v týdnu v průměru jedenáct hodin denně. Potřebovali jsme to rozběhnout a rozjet. Ale nelituji toho. Byla to cenná zkušenost, ze které žiji dodnes. A jak odpočívám? Mám dvě malé děti, takže ty se o to postarají. Musím hodně plánovat. Abych mohl komentovat sportovní akce nebo moderovat konference, musím opravdu hodně plánovat. V tuto chvíli mám rozplánovanou velkou část listopadu 2025. Hlídám si, abych měl čas sportovat a spát. Když člověk nespí, je jenom otázka času, kdy se zničí. Ne vždy se mi podaří odhadnout, že už je toho na mě moc.

Bylo pro vás plánování vždy důležité?

Dříve jsem neuměl hospodařit s časem a neuměl jsem nad tím přemýšlet. Postupně jsem se to učil. Byla doba, kdy jsem dělal takzvaného denního zpravodaje. Pokrýval jsem mimo jiné i dění v parlamentu. Přišel jsem v půl deváté ráno do poslanecké sněmovny a skončil jsem, až tam skončilo jednání, což bylo třeba v jednu v noci. Druhý den v půl deváté jsem tam byl zpět. To byla doba, kdy jsem moc plánovat nemohl. Nedokázal jsem odhadnout, kdy skončím. To je cena, kterou za tu práci člověk platí.

Tvrdíte o sobě, že jste divný. Kdy poprvé jste uvědomil, že nejste úplně „normální“?

Že jsem normální mi někdo naposledy řekl, když mi bylo dvanáct let. Naučil jsem se s tím žít. Nejsem škatulkový typ. Ani dnes. Můj styl komentování není pro každého. Můj pohled na svět není běžný. Takže ano, jsem si vědomý, že objektivně jsem v řadě věcí jiný. Ale jsem na to zvyklý a nepřijde mi to divné. Jaký jsem mi připadá normální.

Jak říká, práce v médiích ji stále baví a nabíjí, protože každý den nabízí novou výzvu a pestrost úkolů. Dnes už sice jako tisková mluvčí nepůsobí, ale komunikaci se stále věnuje na Krajském úřadě Olomouckého kraje. Tam působí jako vedoucí oddělení tiskového a PR. Na svou bohatou kariéru zavzpomínala v rozhovoru na katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky olomoucké univerzity.

Jak jste spokojena s prací v Newsroomu? Je to pro vás ten pravý pořad? Nebo máte zálusk ještě na jiné pořady?

Newsroom mě velmi baví, protože obsahuje témata se týkají médií, mediálního dění, ale i dezinformací a konspiračních teorií. Jsou to moje téma, psala jsem na ně i diplomovou práci, kde jsem dělala rozhovory s lidmi, kteří propadli konspiračním teoriím a zkoumala jsem, jak to změnilo například jejich politické postoje, jejich pohled na svět a velmi mě to bavilo. Takže Newsroom je přesně taková relace, která se věnuje těmto cílovým tématům. Navíc mě velmi mě baví zpravodajství a publicistika, v ČT jsou široké možnosti, co byste mohli dělat, takže já mám oči otevřené a vždy, když z nějaké redakce, nebo někde jinde, potřebují pomoct, tak se ráda zapojím a pomáhám, kde se dá. Pomáhám především se slovenskými tématy, protože tam mámo oproti českým redaktorům výhodu. Takže například nedávno, když byl atentát na premiéra Roberta Fica, tak jsme mimořádně vysílali s Lukášem Mathém, byli jsme ve studiu a komentovali jsme společně veškeré dění, pomáhali jsme si a přinášeli divákům čerstvé informace, které průběžně přicházely, takže cokoli takového se vyskytne, tak vždy ráda ve vysílaní pomůžu jakékoli redakci.

Máte pracovní kalendář máte hodně nabitý vzhledem k tomu, co se děje Slovensku i v Polsku?

Myslím si, že tato sezóna pro nás v Newsroomu, která začala loni v září, je mimořádně náročná právě kvůli dění na Slovensku, protože se tam konaly parlamentní volby, poté se konaly volby zase v Polsku, což je vlastně taky moje téma. Po parlamentních volbách na Slovensku přišel divoký vývoj, práce slovenským novinářům se velmi ztížila. Po prezidentských volbách přišla vzpoura v komerčních médiích a nastalo bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize na Slovensku. Zároveň bylo také bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize v Polsku, takže je to mimořádně náročná sezóna a musím říct, že poslední měsíce jsem moc volna neměla, takže už se trochu i těším na letní pauzu.

Myslíte si, že je kritická televizní žurnalistika a žurnalistika obecně na Slovensku v ohrožení už tím, jak se poslední rok situace na Slovensku vyvíjí?

Domnívám se, že kritická žurnalistika na Slovensku je jednoznačně ve velkém ohrožení. Vidíme to ze všech možných směrů. Vidíme tady útoky politiků na novináře, slovní útoky, politiky, kteří si na ulici novináře natáčejí. Je na scéně nový zákon, který zrušil a vytvořil novou instituci veřejnoprávní televize a rozhlasu. Je tu hodně věcí, u kterých odborníci bijí na poplach. Zároveň je teď bouřlivé dění v komerční televizi Markíza, kde se bouřila redakce proti vedení, popisují údajné zásahy do jejich práce ze strany jejich šéfa zpravodajství a publicistiky. Takže si myslím, že slovenská žurnalistika je v ohrožení, ale byla v ohrožení i v minulosti a slovenští novináři proti tomu uměli vždy bojovat. Dělají kvalitní práci a věřím, že to na Slovensku není ještě úplně ztracené.

Máte teď tendence, více než kdykoli jindy, se na mediální scénu na Slovensko vrátit?

Často myslím na to, že bych ráda byla doma na Slovensku a že bych tam možná uměla, novinářsky přispět, že by to možná nebylo na škodu. Zároveň si myslím, že ta pozice Slovenky v ČT má také tu výhodu, že mnoho Slováků se obrací na ČT, a hodně Slováků věří tomuto veřejnoprávnímu médiu, je to pro ně důvěryhodná televize. Díky tomu, že jsem tady, mám možnost témata zpracovat s jistým nadhledem a odstupem zpoza hranic. Takže si mám za to, že i z této pozice z Česka umím na ta témata poukázat a možná je to hodnotnější, protože v tom nejsem tak angažovaná a umím si ten odstup zachovat, i když je to těžké.

Do jaké míry máte volnou ruku při tvorbě vašich reportáží? A jak dlouho reportáž připravujete?

V naší redakci máme volnou ruku na témata, přinášíme na porady své návrhy, někdy téma přijde od editora, který potřebuje něco zpracovat. Vždy o tématech diskutujeme a já se snažím, aby má práce byla opravdu pečlivá a všechny fakta důkladně ověřuji. Navíc je tu vždy ještě kontrola od editora, což je skvělé, protože když jste unavení a musíte dokončit nějaké věci, je dobré mít ještě jednoho člověka, který se na to podívá. Máme také dramaturga a šéfku publicistiky, kteří naše reportáže kontrolují. Tato vícefázová kontrola je něco, co na České televizi velmi obdivuji a zažívám to poprvé v takové míře. Pokud jde o časový rámec, většinou pracujeme na týdenní bázi. Děláme jednu nebo dvě velké reportáže týdně, různé vstupy a podcast. Někdy připravujeme nadčasová témata dopředu, ale většinou pracujeme na týdenní bázi, abychom vše stihli v nedělat odvysílat.

 Využíváte hodně při tvorbě vašich reportáží zahraniční zpravodaje?

Záleží na tématu. Někdy zavolám Janu Šilhanovi na Slovensko, aby mi něco natočil a on mi to pošle, pokud není nutné tam jezdit. Když jde o velké téma, které potřebuji pokrýt sama, odjedu do Bratislavy, letos jsem tam byla nesčetněkrát. Musím říct, že Honza Šilhan a také Andreas Papadopulos z Polska jsou skvělí a velmi nám pomáhají. Mohu se na ně s čímkoli obrátit, jsou to velmi šikovní novináři a jsem ráda, že s nimi mohu spolupracovat.

 Bylo to takhle i na Markíze nebo má ČT výhodu?

Ano, určitě. To je jedna z velkých výhod ČT. Když jsem pracovala v televizi Markíza, v komerčním médiu, zahraniční zpravodajové neexistovali. Tím, že jsem v zahraničí studovala, vždy se ráda koukám i za hranice, protože si myslím, že když vylezeme z té naší ulity, která je v rámci našich hranic, tak dokážeme získat úplně jiný nadhled. Na České televizi mám ráda právě to, že má širokou síť zahraničních zpravodajů. Pokud něco potřebuji, mohu jednoduše zvednout telefon a zařídit to jedním hovorem.

 Nelákala vás někdy práce zahraničního zpravodaje?

Ano, určitě mě to lákalo. V České televizi se vlastně cítím jako na zahraničním postu, což je pro mě velmi zajímavé a přínosné, ale už se tu začínám cítit jako doma. Česká témata jsou mi blízká, hlavně politika, kterou velmi intenzívně sleduji. Ale být zahraničním zpravodajem je krásná práce a všem našim zahraničním zpravodajům fandím.

 Co vás motivuje k novinářské práci?

Mě motivuje to, že si myslím, že v prostoru, ve kterém žijeme, bychom měli být vnímaví k tomu, co se děje kolem nás. Mělo by nás to zajímat a domnívám se, že novinařina má obrovskou sílu otevírat témata, poukazovat na dění, které je špatné nebo je neférové. Tím pádem můžu měnit svět k lepšímu, a to je to, co mě na tom motivuje.

Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení 

Než jste pracovala v České televizi, pracovala jste právě v televizi Markíza. Máte také zkušenost se dvěma slovenskými rádii – pracovala jste v Rádiu Viva, stážovala v Rádiu Expres. Nemáte tendence se k rozhlasové žurnalistice vracet? Nebo vás baví více ta televizní?

Já jsem začala v televizi Markíza pracovat na zpravodajském webu Tvnoviny.sk. Tam jsem byla na stáži a poté jsem si přidala ještě jednu stáž v nejposlouchanějším rádiu na Slovensku, Rádiu Expres, kde jsem se toho hodně naučila a bylo to vynikající. Následně jsem odjela do Austrálie a když jsem se vrátila, přemýšlela jsem, jestli se mám do Markízy vrátit a jak. Pozvali mě na konkurz do ranní show Teleráno, kde jsem začala následující roky pracovat a u toho jsem pracovala v regionálním Rádiu Viva. K rádiu mě to samozřejmě tahá, ale jeho omezení je to, že se tam nepracuje obrazem, což mě začalo hodně bavit. Já jsem si původně myslela, že budu dělat rozhlasovou žurnalistiku. Lákalo mě to spíše tím rozhlasovým směrem než tím televizním, jelikož rozhlas vám nabízí jistou intimitu, říkám jí veřejná intimita, protože interagujete s lidmi, ale zároveň nejste vidět, můžete být za mikrofonem klidně v teplákách, uvolněný, což se v televizi úplně nedá, protože reprezentujete i obrazem. Ale rozhodně se nebráním v následujících letech ani práci v rádiu. 

Bylo pro vás těžké z týmu Telerána odejít? Chybí vám slovenská televize a je to v České televizi lepší než na Markíze?

Bylo to mimořádně těžké odejít, protože jsem pracovala v týmu plném úžasných lidí a milovala jsem ty rána v Teleránu, protože každé to vysílání bylo jiné. Bylo dynamické, voněla tam káva, byla dobrá snídaně. Velmi jsme se nasmáli během reklamních pauz a shledávám to pěkným obdobím mého života. Samozřejmě na ranní vstávání se nikdy nedá úplně zvyknout, je to velká dřina ráno vstávat ve tři nebo ve čtyři ráno a být svěží před televizní obrazovkou. Bylo to období, které mě naučilo najít v sobě sílu. Každopádně já jsem vždy jistým způsobem vzhlížela k veřejnoprávním médiím, líbí se mi myšlenka veřejné služby, líbí se mi, že veřejnoprávní média mají vysoké etické standardy. Česká televize byla vždy mým vzorem, protože je to opravdu, a jsem o tom přesvědčená, nejsilnější a nejkvalitnější televizní médium v našem regionu. Toužila jsem vidět, jak to tu funguje, jak to chodí, chtěla jsem se něco naučit, vidět více do zákulisí. Takže jsem do ČT šla nejdříve na pracovní stáž, ještě když jsem pracovala na Markíze. Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení. Cítila jsem, že byl prostor, kam jsem se mohla posunout. Po stáži si mě tam už nechali a já jsem za to mimořádně vděčná, protože ČT je výjimečná tím, že jsou tu vysoké nároky na práci a tím pádem ta práce doopravdy nabírá na kvalitě, na etických standardech. Je to úžasné prostředí pro intelektuální rozvoj, protože je velmi důležité se vzdělávat a vědomostně se posouvat. Velmi důležitý je obsah, samozřejmě forma, ale velký důraz je kladen na ten obsah, který se divákovi nabízí, a to se mi velmi líbí.

Neuvažovala jste někdy nad tím, že byste šla z Markízy do TV Nova, která je vlastně sesterskou televizí televize Markíza? Neláká vás vrátit se někdy zpět do komerčních médií?

Nebráním se vůbec návratu do komerčních médií. Myslím si, že cokoli budoucnost přinese, tak je třeba mít oči otevřené a není třeba se zavírat někde v ulitě a odmítat nějaké kariérní příležitosti. ČT byla pro mě takovou zárukou žurnalistické kvality, ale rozhodně se do budoucna nechci uzavřít před možností vrátit se do komerční televize třeba i na Slovensko.

Neuvažovala jste nad prací ve veřejnoprávní televizi RTVS, i když je to tam teď velmi problematické?

RTVS mě lákala, přemýšlela jsem nad tím, ale problémem na Slovensku bylo, že generálního ředitele volil parlament, takže ta televize měla a má období nestability, je kořistí politiků a s plánovanými změnami ji čeká turbulentní období. ČT se oproti RTVS dokázala těmto tlakům úspěšně bránit. Přesto držím RTVS palce a doufám, že se situace zlepší. Myslím si, že tam pracují skvělí novináři, a velmi bych si přála, aby Slovensko mělo jednou tak kvalitní veřejnoprávní televizi jako Česká republika. 

Na Slovensku byla sledovanost vždy nakloněna Markíze, že ano?

Na Slovensku měla vždy větší sledovanost Markíza, která historicky suplovala roli veřejnoprávní televize, zejména v dobách, kdy byla RTVS pod silným politickým tlakem. Markíza vznikla v 90. letech jako první komerční stanice, v době, kdy byl u moci Vladimír Mečiar a Slovenská televize vysílala propagandistické zpravodajství. Markíza byla tehdy protipólem této televize a fungovala jako ostrov kritické žurnalistiky. A vlastně si tu pozici roky udržela.

V zahraniční jsem načerpala hodně inspirace

Chtěla jste být vždy novinářkou?

Já jsem měla vždy ráda psaní. Když jsem byla na základní škole, psala jsem do školního časopisu. Ale během střední školy jsem se velmi začala věnovat divadlu, takže jsem se novinařině trochu vzdálila a věnovala jsem se ochotnickému divadlu. Poté jsem odešla studovat do Spojených států a začala zase hodně psát, hlavně o mojí zkušenosti za oceánem. Odstartovala jsem amatérský blog a občas mi kratší texty vyšly ve slovenských Hospodářských novinách. Poté jsem se hlásila na žurnalistiku, protože jsem byla vždy velmi zvědavá, zajímalo mě společenské dění, cítila jsem společenskou zodpovědnost a cítila jsem, že chci něco společnosti vrátit, takže novinařina byla ta cesta, kterou jsem se chtěla vydat.

Máte vystudovanou žurnalistiku a politologii. Na střední škole jste byla rok v Americe, následně na vysoké škole na Erasmu v Austrálii, poté jste ještě absolvovala letní školu na Oxfordu v Anglii v rámci magisterského studia politologie. Která ze zmíněných zemí vám nejvíce přirostla k srdci?

Já si myslím, že Austrálie byla absolutně úžasná, protože to byla skvělá zkušenost a velmi mě bavilo univerzitní prostředí. Vždy jsem si užívala akademickou půdu a vždy mě to tahalo za hranice. A přesně tam jsem si mohla vyzkoušet akademický život na vysoké úrovni. Tím myslím, že to byla vysoká akademická kvalita, byly tam velmi vysoké nároky na studenty – jak psát jednotlivé eseje, jak formulovat myšlenky a jak pracovat se zdroji. A proto jsem si velmi univerzitní prostředí v Austrálii užila.

Ale co se mého života týče, tak mi nejvíce dala asi Amerika, protože jsem byla na škole El Capitan High School v maturitním ročníku, bylo mi 18 let, bylo to hodně utvářející období a Amerika mě velmi ovlivnila. Otevřela mi dveře do světa, najednou jsem zjistila, že se nemusím bát, že ty možnosti jsou, jen je třeba vyhledávat je a mít oči otevřené. A že je úžasné, být v obklopení jiných kultur a lidí z různých koutů světa, takže toto multikulturní prostředí mi přirostlo k srdci. Amerika byla také obrovský výstup z komfortní zóny, protože když jsem tam přišla, neuměla jsem moc anglicky. Musela jsem se naučit v tomto diskomfortu pracovat. 

Co jste si odnesla z Oxfordu?

Ta letní škola byla postavená na tom, že se tam hlásili novináři z různých koutů světa. Účastnili jsme se přednášek různých šéfredaktorů významných světových médií a lidí z jednotlivých mediálních domů. Řešili jsme tam mediální témata, bavili jsme se o tom, kam žurnalistika směruje, jaké jsou problémy ve světě, navzájem jsme o nich diskutovali. Bylo to mimořádně přínosné, protože nám to všem otevřelo oči a poskytlo jiný pohled na žurnalistiku mimo hranice naší země.

Určitě jste si tam získala i kontakty ze žurnalistického světa.

Na to byla právě ta škola zaměřená, abychom mezi sebou interagovali, abychom potom zůstali v kontaktu a když někdo bude něco potřebovat, napíše tomu druhému. Já jsem tam měla jednu novinářku, která pocházela z Ruska, takže když jsme s Newsroomem točili téma, které se týkalo Ruska a potřebovala jsem získat kontakt na studentku žurnalistiky na ruské univerzitě, tak ona mi pomohla.

Poté tam byla například jedna spolužačka, která pracovala jako moderátorka pro Russia Today. Bylo to ještě před ruskou invazí. Ptala jsem se jí, jaká tam byla atmosféra, jak probíhala propaganda v zákulisí. Ona z té televize potom odešla, takže byla otevřená tomu povídat si o tom. Bylo to období, kdy jsem nabrala spoustu inspirace.

Co byste poradila mladým novinářům a novinářkám?

Aby se připravili na to, že budou muset být pracovití, ale aby se nevzdali a nenechali se tím odradit. Aby vytrvali i ve chvílích, kdy to bude těžké a bude se zdát, že jen nosí někomu z moderátorů kávu, protože tak začínal každý z nás. Aby věřili ve svůj talent, aby se nikdy nevzdali svojí empatie a citlivosti, protože novinářský svět má tendenci tyto vlastnosti trochu potlačit a překrýt je jistým cynismem. Je velmi důležité, aby novináři byli empatičtí a citliví. A aby se neustále vzdělávali, protože novinařina potřebuje v první řadě inteligentní novináře.

Dva hlavní aktéry, kteří jsou součástí každého dílu, doplňují v nepravidelných intervalech tři další novináři Deníku Sport. Jsou jimi Jan Vacek, Michal Kvasnica a Radek Špryňar. Vacek se v podcastu prezentuje jako sebevědomý vševěda, jeho skálopevné predikce však nezřídka kdy skončí jako sedláci u Chlumce. „Vacínovi“ je často předhazováno, jak při nedávném Mistrovství světa tipoval konec Argentiny na turnaji téměř v každém kole, přičemž jihoamerickému týmu se nakonec podařilo Mundial vyhrát. „Oni skončí už na těch Holanďanech. A kdyby ne, tak pak už fakt ne, Brazílie to má umetený,“ řekl v jednom z dílů věnujícím se světovému šampionátu s jistotou sobě vlastní Vacek.

Dalším z nepravidelných hostů je Michal Kvasnica. Jeho přítomnost je příjemnou změnou oproti emotivním a často vzájemně popichujícím se kolegům. Kvasnica není tak charakterově výrazný jako tři dříve jmenovaní, je však nedílnou a důležitou složkou sestavy ZAJÍCE. Posledním dílem do skládačky je Radek Špryňar, který se v podcastu objevuje pouze sporadicky. Jeho pohled nejen na fotbal a na svět kontrastuje s ostatními, především s Vackem a Podroužkem, kteří jsou o několik let mladší.

Vzájemné střety a kontroverze, aneb hlavní koření ZAJÍCE

Výrazný střet mezi Vackem a Špryňarem přinesla epizoda, ve které aktéři probírali aféru moderátora České televize Pavla Čapka, který volající divačce řekl: „Na ženu velmi kvalitní hodnocení.“ Špryňarovi přišla celá kauza jako dělání z komára velblouda. „Já jsem v týmu Čapoun, na milion procent. To, co se z toho stalo na Twitteru, je pro mě nepochopitelný. Řešil jsem to doma s manželkou, a ani jí nepřišlo zvláštní, co Čapek v České televizi řekl. Vůbec nechápu, v jaké době to žijeme, tomuhle nerozumím.“

Po přitakání Podroužka začal Vacek nesouhlasně kroutit hlavou. „Hoši, v*le, vy jste tady normálně banda tří šílenců. Přijde mi, že Radek vůbec není v roce 2022, ale to už je jiná diskuze,“ rozohnil se fotbalový expert Sportu na svého kolegu. Rozjela se diskuze, ve které se po nějaké chvilce dostal ke slovu Novotný. Přečetl tweet Lindy Bartošové ohledně této kauzy, ve kterém nepřímo označila Čapka za šovinistu. „Tak jdi do*rdele, bych řekl já. Neobratný? Možná. Ale tohle jako šovinismus? To fakt ne,“ řekl k vyjádření Bartošové známý promotér a moderátor.

A přesně tyto momenty jsou to, co dělá ze ZAJÍCE skvělý podcast. Když se někdo jako Ondřej Novotný, který je veřejně známou osobou, vyjádří upřímně a od plic. Je osvěžující slyšet někoho vyjádřit názor, ať už s posláním Lindy Bartošové na obrácenou stranu pánve souhlasíte, či nikoliv. A asi jen Novotný dokáže veřejně říct to, co řekl o jednom z nejlepších fotbalistů všech dob Cristianu Ronaldovi. Poté, co si slavný CR7 vydupal odchod z Manchesteru United, se moderátor nechal slyšet, že to je „Ultrač*rák“.

Vulgarita nerovná se zábava, ale správně použitá vulgarita je často tím nejtrefnějším, jak můžete danou skutečnost popsat. A to se v tomto případě povedlo náramně. I díky těmto ikonickým momentům můžeme Novotnému odpustit, že se často zapomene a začne se vytahovat, nebo si stěžovat na špatnou obsluhu v letadle.

Jak si stojí ZAJÍC v konkurenci?

Trh podcastů o fotbale se pomalu začíná přesycovat, nicméně ZAJÍC je z nich stále ten nejlepší. Mix zábavy a zákulisních fotbalových informací je doplněn charismatickými účastníky, kteří se nebojí říct na plná ústa, co si o dané problematice myslí. A to je velký rozdíl oproti některým „zívárnám“ typu Fotbal fokus, kde se toho sice dozvíte spoustu, ale po pár minutách se najdete jak u poslechu spíte. To u ZAJÍCE opravdu nehrozí.

ZAJÍC se výrazně odlišuje i populárního podcastu OFFSEASON, který moderují znamí rappeři Labello a CA$HANOVA BULHAR. Ten je přesným opakem Fotbal fokusu, zaměřuje se především na zábavu a věnuje se mnohem častěji nefotbalovým tématům. ZAJÍC je přesně někde mezi a trefuje hřebíček na hlavičku.

Ondřej Novotný jako moderátor funguje skvěle. Daří se mu vybírat zajímavá témata, která dokážou rozproudit velmi zajímavou diskuzi. Jako ve většině moderních podcastů se moderátor zapojuje do samotného dění. To je za mne velké plus. Živý moderátor by mělo být něco, co je v moderní podcastové tvorbě naprosto standardizováno. Dle mého názoru je robotický moderátor pokládající plytké otázky přitakávajícím hostům něco, čemu definitivně odzvonilo.

Autenticita je dnes velmi důležitá, zábava je přeci jen na prvním místě a má to svůj důvod. Nikdo nechce trávit svůj drahocenný volný čas posloucháním nudných řečí, které zapomenete ještě před doposlechnutím podcastu. Jsou to emoce, zajímavé diskuze a především vzájemná chemie, které vytvářejí ze ZAJÍCE unikátní a dle mého nejlepší fotbalový podcast na české scéně.

Je to i pro lidi, co fotbal nesledují?

Není. Jestli vás krásná hra netankuje, tak si to ani nepouštějte. Pokud však kopanou sledujete, a chcete se akorát začít lépe orientovat v českém prostředí, určitě si KUDY BĚŽÍ ZAJÍC co nejdříve nalaďte. Řeší se zde především tuzemská soutěž, takže během pár dílů začnete být v obraze. Navíc je Zajíc podáván zábavnou formou a s mimofotbalovým přesahem. A jako dezert máte kontroverzi, ke které má vždy velmi blízko.

Streamovací přenice o diváky pokračují. Pokud jste si mysleli, že spuštěním Disney+ či transformací HBO Go na HBO Max streamovací války utichnou, byli jste na omylu. Jenom první kvartál letošního roku představil mnoho změn. Televizní skupina Prima představila novou streamovací službu Prima+. Jestli bude konkurenceschopná dominantnímu Voyu, nám ukáže budoucnost. Ze zahraničí k nám v únoru dorazila další mezinárodní služba placeného videa. Jmenuje se SkyShowtime. Ta byla zpočátku představená jen skandinávským zemím – Norsku, Dánsku, Švédsku a Finsku. Služba mimo nespočet filmů a seriálů nabízí například i kultovní snímek Top Gun.

Do jedné společnosti se v květnu spojí Discovery+ s HBO Max. Dohodly se na společném názvu Max. Platforma nicméně bude nejprve dostupná jen ve Spojených státech. V Česku se jí pravděpodobně dočkáme až následující rok.

Rozepře na našem území probíhají i mezi sportovními kanály. Především mezi ČT Sport a O2 TV. Od loňského srpna těmto korporacím nově konkuruje Canal+. Nový vyzyvatel nabízí přenosy nejprestižnější fotbalové soutěže Premier League. Souboj mezi těmito kanály probíhá nyní v souvislosti o zisk práv nejvyšších českých soutěží jak ve fotbale, tak i hokeji. Nedávno však Canal+ dal najevo, že o českou extraligu dále zájem nemá, vyjádřil se pro ČTK viceprezident společnosti Ladislav Řeháček. Kdo práva o českou fotbalovou ligu vyhraje, ukážou následující měsíce. Zatímco ale ČT Sport nabízí dlouholetou tradici (hokej) a O2 TV inovativní nápady (fotbal a hokej), Canalu+ schází zkušenosti.

Pole působnosti rozšířila už dříve i Nova Sport. Ta v srpnu 2021 doplnila repertoár svých programů o další dva. Tehdy přibyly Nova Sport 3 a 4. Obě se zaměřují na vysílání fotbalových soutěží a lig.

Streamovací služby přes obrovskou výhodu v tom, že najdeme řadu filmů, seriálů či pořadů na jednom místě, nalezneme i zádrhel. Problém těchto služeb je v tom, že trpí nekonzistencí obsahu. Série, která byla dříve například na Amazon Prime Video, automaticky neznamená, že tam bude i v tento moment. Seriály se přeskupují sem a tam – práva putují ze služby na službu a to řadu diváků od služby, kterou si dříve předpláceli odrazuje. Divák chce mít od služby jistotu, že seriál, který zhlíží, bude v jejich repertoáru například i za měsíc.

Organizace Reporters Without Borders (RWB) si ke dni svobody tisku, který byl letos 3. května, připravila srovnání zemí skrze stanovený index. Ten byl rozdělen podle několika kritérií na pět částí: politický, ekonomický a kulturně sociální kontext, bezpečností a právní fungování daného státu.

Podle výsledného čísla se pak země dělí do pěti skupin. Nejlepší z nich dostaly zelenou a hodnocení „dobrý“, nejhorší pak červenou s hodnocením „velmi vážné“. Česká republika se umístila na čtrnáctém místě, což ji řadí do popředí tohoto žebříčku, i tak se ale nedokázala dostat do nejlépe hodnocené skupiny.

Nejlépe si vede Norsko, na chvostu zůstává KLDR

Jen osm zemí obdrželo označení „dobrý“. Suverénně nejlepší podmínky má pro svobodu tisku Norsko, posledním z takto označených států je Estonsko.

Na druhé straně žebříčků se jako každý rok umístila KLDR, známá svými nedemokratickými přístupy a diktátorským režimem. Oproti minulému roku se také propadlo ještě níže Rusko. To od zahájení války na Ukrajině začalo ještě více omezovat protivládní média a čím dál tím více šíří svou propagandu.

Do elitní dvacítky se dostaly pouze dva státy mimo Evropu, desátý Východní Timor, který se dokonce umístil před Českou republikou, a devatenáctá Samoa.

Česko si polepšilo, do příštích let má prostor na další zlepšování

Česká žurnalistika se v žebříčku umístila jako čtrnáctá nejsvobodnější. I přesto jsou ale podle RWB stále místa, která by se měla řešit více. Hlavním problémem bývá ve většině států politická sféra. V Česku se potýkáme například s médii patřící politikům. Skrze to pak může docházet k jejich ovlivňování. Nejznámějším vlastníkem několika médií u nás je Andrej Babiš, který má od roku 2010 pod svým jménem společnost MAFRA.

Politici média kritizují, občas volí i urážky

Mezi další časté jevy patří vyvíjení politického nátlaku. K němu většinou dochází skrze kritiku směrem k politikům. Těm se nelíbí, jak o nich dané médium píše či mluví a často pak kritiku vrací, občas i za pomoci urážek. Kromě zmíněného Andreje Babiše se k médiím často kriticky vyjadřuje i Tomio Okamura. Ten už dokonce některým médiím odmítá poskytovat rozhovor.

Nátlak směrem na novináře dlouhou dobu také vyvíjel bývalý prezident Miloš Zeman. Ten byl svou tvrdou kritikou směrem k novinářům známý od začátku své politické kariéry. Jeho nejdrsnější názory přišly až když zastával nejvyšší politickou funkci. Jeden z jeho nejznámějších výroků „novinářů je příliš mnoho, měli by se likvidovat“ poukazuje na to, jaké mínění o novinářích měl. Zeman se nechvalně proslavil také v roce 2017, kdy dostal darem maketu samopalu s lahví Becherovky místo zásobníku a nápisem „na novináře“. V březnu tohoto roku došlo v České republice ke změně hlavy státu, kdy se stal novým českým prezidentem Petr Pavel. Ten má na novináře naprosto opačný názor než Zeman, je tedy možné do budoucna očekávat, že minimálně z jeho strany dojde k poklesu útoků na média.

Česká televize je od pandemie pod tlakem

Veřejnoprávní média bývají ve spoustě zemí často kritizovaná a není tomu jinak ani u nás. Česká televize (ČT) se dostala během pandemie koronaviru pod tlak. Největší problémy v té době dělala česká dezinformační scéna, vedená Jiřím Černohorským, Janou Peterkovou a později i bývalým poslancem Lubomírem Volným. Ti na svých sociálních sítích sdíleli nepravdivé informace, a právě ČT označovali často za dezinformační a lživé médium.

Po tom, co pandemie skončila se dostala ČT znovu pod tlak, tentokrát kvůli válce na Ukrajině. Znovu se objevila skupina lidí, která tvrdila, že všechny reportáže o útoku Ruska jsou nepravdivé. Mezi hlavními postavami se vyměnilo několik lidí, nyní je tou nejznámější Jindřich Rajchl. Ten na svých demonstracích kromě vlády kritizuje právě i česká média za to, že údajně nešíří pravdivé informace a až příliš se zastávají Ukrajinců.

DOD ČT probíhal ve třech městech v republice a nabídl mnoho zajímavého. Ve studiu na Kavčích horách byly připraveny čtyři prohlídkové trasy. Návštěvníci se mohli podívat do zákulisí seriálů Devadesátky nebo Případy 1. oddělení. Na své si přišli i děti, pro ně byly připravené prostory, kde se natáčí Kouzelná školka, Studio kamarád nebo Planeta YÓ. Studio v Brně představilo maskérny, kostymérny nebo prohlídku natáčecích prostor AZ kvízu a Dobré ráno Brno!. Ostravské studio nabídlo pro návštěvníky komentované prohlídky. Přes 17 000 návštěvníků se přijelo podívat na DOD do Prahy.

V rámci oslav se diváci mohou zapojit do soutěže o ceny z Edice ČT a  také o hlavní výhru, kterou jsou vstupenky na letošní StarDance. Soutěžící odpovídají na různý počet otázek pomocí SMS. Soutěž probíhá od prvního až do posledního května. Dále diváci mohou navštívit interaktivní výstavu v Galerii ČT na Kavčích horách. Expozice obsahuje to nejzajímavější za 70 let televizní tvorby. Pro návštěvníky jsou připraveny scény z filmů Marie Poledňákové, soutěž ve stylu Zázraků přírody nebo Videostopu.

V iVysílání je k dispozici výběr těch nejznámějších seriálů Československé televize. Fanoušci si tak mohou připomenout klasiky jako Pan Tau, Nemocnice na kraji města nebo legendární Návštěvníky. K dispozici jsou také výběry archivní publicistiky z historie a zapomenuté filmy ze 60. let.

Historicky první veřejné vysílání Československé televize se uskutečnilo před 70 lety ve 20 hodin. Jednalo se o krátké vystoupení uvedené Jaroslavem Marvanem, kde vystoupil František Filipovský s inscenací Molièrova Lakomce. Samostatná ČT pak vznikla 1. ledna 1992.

Usednutí krále Karla III. na trůn budou sledovat miliony diváků po celém světě prostřednictvím všudypřítomných kamer. Speciální program nabídne britská BBC, která celý den pokryje skrze televizní a rozhlasové vysílání. Všichni reportéři budou dále připraveni také v BBC News, iPlayer, Sounds nebo online.

Vysílací práva od BBC obdržela většina veřejnoprávních médií po celém světě. U nás se jedná o Českou televizi, která zahájí živé vysílání v 10:00 a v přímém přenosu z Londýna bude sledovat celou korunovaci. Program dále nabídne i TV Nova nebo CNN Prima News. Z internetových médií pak budou o průběhu obřadu informovat například Novinky.cz. Podrobný program vysílání průběhu korunovace nabízí BBC na svých webových stránkách (zde).

Uvedení Karla III. do funkce by mělo být o něco skromnější než to poslední před sedmdesáti lety. Při nástupu jeho matky Alžběty II. na trůn se jednalo o okázalejší akci. Ovšem jednu velkou změnu korunovace přeci jen přinese. Ve Westminsterském opatství a celé západní části Londýna budou kamery a novináři na každém kroku. Zrakům veřejnosti by měli umožnit vidět i nejintimnější část obřadu, a to pomazání nového krále. Panovník je v tuto chvíli zahalený do zlatého sukna. To by mělo být částečně průhledné, a tak umožňovat vidět více detailů, než se předpokládalo. Pokud se tak opravdu stane a zlatá látka nezakryje celý tento akt, půjde o jedinečnou událost, která kdy média vysílala.

Poprvé v televizi

V červnu 1953, kdy na trůn usedla předchozí britská královna Alžběta II., se televizní vysílání muselo poprat s vlnou kritiky. Korunovace předchozích monarchů se odehrály ještě před vzestupem televize, proto se jednalo o první televizně vysílaný korunovační proces. Aby se kamery obřadu účastnily si tehdy přála sama královna. Mnoho lidí si však myslelo, že se nehodí, aby tak významné události přihlížela široká veřejnost. Dění ve Westminsterském opatství mělo dle jejich názoru zůstat v tajnosti a k vidění jen pozvaným hostům. Kamery se ale v chrámu i přes to objevily.

Nakonec se však jednalo o velmi úspěšné vysílání. U televizních obrazovek sedělo přes 20 milionů obyvatel Velké Británie. Korunovace navíc přinesla velký zlom ve vysílání a pokrok pro BBC. Stanice si totiž vyzkoušela pokrytí akce takových rozměrů a do dalších let se tak mohla jen zdokonalovat.

Rekordy královské rodiny

U příležitostí velkých milníků sledují skrze televizní vysílání královskou rodinu miliony diváků z celého světa. Posledním rekordem ve sledovanosti byl pohřeb královny Alžběty II. Smutná událost k televizním obrazovkám přitáhla téměř 4 miliardy lidí po celém světě. Nepřetržité zpravodajství tehdy vysílala nejen BBC, ale také stanice Sky, Channel 4 a Channel 5.

Předchozími, do té doby nejvíce sledovanými událostmi, byl pohřeb princezny Diany v roce 1997 a vítězství Anglie na mistrovství světa ve fotbale z roku 1966. Královská rodina má však na kontě více podobných úspěchů.

Oproti smutným pohřbům se jedná například o svatbu prince Williama a Catherin Middleton. Tu v dubnu 2011 sledovalo na 240 milionů lidí. Dřívější odhady byly ale mnohem optimističtější. Jednalo se o čísla dosahující až 2 miliard. Tuto metu však nepřekonali.

Svatební obřad prince Harryho a Meghan Markle v květnu 2018 přilákal až dvě a půl miliardy diváků. Ostře sledovaný pár byl již několik měsíců před svatbou na titulních stranách novin a média plní i dál. Kolem jejich manželství a životních kroků se točí řada kontroverzí a jsou tak stále často probíraným tématem.

Nynější britský panovník se se svým sňatkem s Dianou Spencer také zapsal na vrchol sledovanosti. „Svatbu století“ sledovalo 750 tisíc lidí po celém světě. Britská královská rodina tak stále vévodí televiznímu a internetovému vysílání, i přes klesající popularitu u Britů samotných.

Uživatelé Twitteru mohli v posledních týdnech zaznamenat nezvyklou aktivitu samotné aplikace. Známé logo modré ikony s bílým ptáčkem se totiž na chvíli změnilo. Ikonu měl nahradit obrázek psa plemene shiba-inu. Zřejmě šlo o narážku na kryptonu dogecoin, z jejího ovlivňování obvinili Muska v roce 2021.

The Doge Meme has mysteriously replaced the Twitter logo on the profile and timeline of all users on Twitter Web. pic.twitter.com/ck4udLNDDP

— Pop Base (@PopBase) April 3, 2023

Majitel Twitteru se rozhodl zavtipkovat i se samotným jménem společnosti. Z Twitter, vytvořil Titter, který má odrážet dvojsmysl. Slovo tit v angličtině označuje nejen sýkorku, která znázorňuje již zmíněné logo, ale také se používá jako hovorové označení prsou. Stejně tak uvedl server Seznam Zprávy ve svém článku odkazujícím na Muskovy vtípky.

They tried to muffle our titter

— Elon Musk (@elonmusk) April 10, 2023

Na hlavní budově společnosti v San Franciscu nechal Musk zabělit písmeno ,,w“. V návaznosti na to Muska upozornil vlastník hlavní budovy na dodržování zákona a povinnost zachovat původní nápis Twitter. Musk vyřešil problém tím, že „w“ přetřel průhlednou bílou barvou, přes kterou je písmeno i nadále viditelné. Ve vlákně pod příspěvkem pak komentuje: „Zkusili umlčet náš titter“.

Ani jedna ze změn neměla dlouhého trvání a šlo tak pouze o vtip. Skutečná změna názvu Twitteru ale přišla, a to ve formě nové společnosti X Corp. – aplikace, která má dělat vše. ,,Nákup Twitteru je způsob, jak urychlit nástup mé původní vize pro společnost X.com,“ uvedl Musk v říjnu 2022. Inspiraci čerpá z čínské aplikace WeChat, jeho přání ale je, aby X Corp. používalo víc lidí.

Or maybe just X https://t.co/5nCtYbrPfN

— Elon Musk (@elonmusk) April 24, 2023

Elon Musk vs. média

V minulém roce došlo k výrazné regulaci zaměstnanců společnosti. Škrty se týkaly i oddělení pro vnější vztahy. Tímto krokem znemožnil seriózní komunikaci s novináři. Na každý e-mail, který zašlete na tiskové oddělení, neboli oddělení pro média, automaticky odpoví emotikonem, který symbolizuje exkrement.

Musk si vystřelil i z veřejnoprávních médií. Některým přidal štítek s označením vládou financované médium. Označil tak vybraná média po celém světě – americké National Public Radio, ale i veřejnoprávní médium v Kanadě Canadian Broadcasting Corporation. Mimo jiné zamířil svým útokem i do Austrálie, Švédska, Katalánska a Velké Británie.

Britskému BBC se jako jedinému médiu omluvil. Uznal, že na jejich stránce není označení nutné a má rád jejich obsah. Opravil štítek na veřejně financované médium. Vše vysvětlil v rozhovoru, který BBC poskytnul. Jiná média, kterým poškozující štítek ponechal, to vnímají jako narušení jejich důvěryhodnosti. Některá se v rámci nesouhlasu stáhla z virtuálního prostoru Twitteru.

Elon Musk speaks to BBC journalist James Clayton, about the BBC being labelled "government funded". pic.twitter.com/xbDVnPVM0y

— Sk Boz Phd (@ProfessorBoz) April 12, 2023

Ovšem i štítky Musk ze sítě stáhnul. Česká televize obdržela svůj štítek také, naštěstí ten správný – a to veřejnoprávní médium. Podobné štítky byly pro média aplikované už v minulosti. Používané byly výhradně pro ruská a čínská propagandistická média.

Twitter je podle jeho majitele na hraně bankrotu, i proto zkouší zavést zpoplatněné prémiové účty Twitter Blue. Ověřené účty modrou fajfkou tak může mít kdokoliv, kdo si ji zaplatí. Doteď sloužila ikonka pro veřejně známé osobnosti nebo společnosti pro odlišení od falešných účtů.

Podle Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR se přechylování používá k tomu, aby se rozlišilo mužské a ženské pohlaví. Přechylování se u nás využívá už po staletí, v poslední době se však navyšuje počet žen, které si chtějí příjmení ponechat v původní podobě, která není přechýlená.

Hlavním problémem užívání nepřechýlené podoby jména je jazyková stránka věci. Problém může například nastat při skloňování jmen nebo při užití cizích příjmení, kdy nemusí být jasné, jestli se jedná o muže či ženu. Skrze tyto problémy se česká média spíše přiklání k užívání přechylování, najdou se však i výjimky.

Česká televize má jasná pravidla

Česká televize (ČT) má jako jedna z mála pevně stanovená pravidla. Vychází z doporučení Ústavu pro jazyk český a užívá přechylování jmen tak, aby bylo zřetelné, zda jde o osobu mužského či ženského pohlaví. V jejich článcích a reportážích tak můžeme velmi snadno rozpoznat, o kom se píše nebo mluví.

Projev komentátorů je speciálně upraven Kodexem ČT, ve kterém je stanoveno, že komentátor vždy musí upřednostnit přechylování ženského jména před formou nepřechýlenou. Toto pravidlo se však netýká expertů, kteří si mohou vybrat, jakou podobu využijí. Z pravidla existují i odchylky, kterých je ale velmi málo a používají se především u známých osobností (např. Marylin Monroe).

TV Nova ani TV Prima svá pravidla nemají, drží se ale přechylování

U dvou největších českých soukromých televizních stanic nejsou pravidla daná kodexem, jak je tomu u ČT. Přesto obě televize využívají přechýlené formy ženského příjmení, a to ze stejného důvodu, jako už zmíněná ČT.

TV Nova i TV Prima se tématu přechylování dotýkají v některých svých článcích, přímé prohlášení o jejím užívání ale nemají.

Tisk postupuje stejně jako televize, najdou se ale výjimky

Většina tištěných médií v České republice využívá přechylování stejně, jako ta televizní. I tak se ale najdou jedinci, kteří daná pravidla příliš neřeší.

Blesk je jedním z médií, který si s přechylováním jmen vůbec neláme hlavu. Když se podíváme například na články ohledně známé americké zpěvačky Britney Spears, v pravidlech ohledně přechylování se značně rozchází. Zatímco v článku z listopadu roku 2022, který píše o jejím zmizení ji Blesk zmiňuje jako Britney Spears, v novějším článku vydaném o dva měsíce později využili přechýlenou formu a v titulku mají její jméno jako Britney Spearsová.

V konečném hledisku v České republice k přechylování dochází. Otázkou však zůstává, jestli by se neměla stanovit pravidla, která by určovala jednotnou směrnici všem novinám a televizím, aby pak nedocházelo k situacím, které mohou čtenáře a diváky mást.