Jeden z mých vyučujících na žurnalistice nám řekl, že po chirurgii je práce novináře nejstresovější. Skládá se totiž z mikrostresů, které dennodenně novinář zažívá. Když jsem četla Vaši knihu Rozpojené státy, mám pocit, že byste se s tím výrokem možná ztotožnil. Mýlím se?

Nemýlíte se. Akorát se s tím člověk v každé životní etapě vyrovnává jinak. Na novinařině je příjemné a zajímavé, že obsahově to může být povolání, kde se každý den setkáváte s něčím jiným a máte možnost nahlédnout do neskutečných příběhů, o kterých jste nikdy nesnil. To je taky jeden z důvodů, proč jsem si novinařinu vybral jako své povolání. I když formátově jsou to věci, které jsou velmi podobné, a které se den ode dne zas tak neliší.

Rozumím.

Jak kdysi říkal můj mentor z BBC, máte možnost se kohokoliv kdykoliv zeptat na cokoliv, což jiné povolání nemá, možná kromě policisty. Na druhou stranu to přináší nějakou úroveň stresu, která je permanentní, a která je větší, pak menší. Je proměnlivá, ale stálá. Já jsem si už dlouho nevypnul mobil, ani v noci, protože buď máme nějakou službu, kterou jsme si rozdělili s vedením, anebo kdyby byla potřeba abych zaskočil. V tu chvíli sednu do auta a jedu do práce. Stejně jako doktor. A když jsem byl zahraniční zpravodaj, tak to bylo kvůli tomu, že tam byl jeden člověk na celou zemi, takže když se cokoliv dělo, musel jsem to zvednout i v noci. Z toho vyplývá, že tady je nějaká permanentní úroveň stresu, která se vám někde ukládá a záleží, jak je člověk schopný se s tím vyrovnat.

Když jsme u toho stresu. V porovnání s prací zahraničního zpravodaje a moderátora Události, komentáře, která z nich je stresovější?

Každá jinak. Když se člověk připravuje na Události a komentáře, připravuje se velkou část dne. Snažíte se načíst co nejvíce informací k tématu, o postojích konkrétního člověka a snažíte se to namixovat s tím, co už znáte. A potom vylezete před několik set tisíc lidí v době, kdy už by člověk měl přemýšlet o posteli. Když se tam předvedete v ne úplně nejlepším světle, když selžete v něčem, když nastane nějaký trapas, tak to není věc, která by se odehrála v rodině a zasmáli jsme se tomu společně, ale je to věc, kterou najednou vidí tolik lidí. Tenhle stres je s tím přirozeně spojen.

A co stres v případě zahraničního zpravodaje?

Když jste zahraniční zpravodaj tak je stres z toho, že ČT není v tom celosvětovém měřítku tak renomovanou institucí jako je třeba BBC, takže když požádá o rozhovor amerického politika konkrétně BBC, tak má vyšší šanci, že ten člověk přijme rozhovor než ČT. Některé věci jsou složitější a souvisí to i s technologií. Musíte tu reportáž do Česka dostat včas. A přestože technologie pokračuje neuvěřitelným tempem, i co se týče přenosů, živých vstupů, tak každá reportáž odeslaná do Prahy z USA byla spojená s jistou mírou stresu, jestli dojde včas, jestli to nebude rozkostičkované, jestli nebude asynchronní, například zvuk a obraz, a tak dále. Takže jsme někdy jezdili v autě, kdy jsme posílali reportáž přes mobil, a hledali nejlepší signál. A když to zrovna na té křižovatce fungovalo, tak jsme tam stáli a posílali, dokud se to do Prahy nedostalo.

Dle vašich slov v knize jste si v USA plnil svůj sen. Nechybí Vám ta práce?

Je pravda, že položit se do útrob české politiky nemusí být vždycky ta nejpříjemnější zkušenost, zvlášť v takové vyhrocené a kritické době, jaká je teď. Na druhou stranu moderátořina je zajímavá práce, člověk přichází do styku se zajímavými lidmi a novináři to samozřejmě tříbí myšlenky. Nicméně se to nedá srovnávat s tím, kdy je člověk v zahraničí. Já jsem považoval za hlavní cíl zprostředkovat příběhy lidí. Ani ne tak tiskové konference politiků, protože to je věc, kterou nabízí jakákoliv agentura, skoro tam nemusíme mít svého zpravodaje. Ale zpravodaj by měl nabídnout chuť té země, nějakou ingredienci, která se do agenturního zpravodajství nedostane.

Jak toho dosáhne?

Mluvit s běžnými lidmi a na jejich příkladu ukazovat, čím ta země žije. Že je to země různorodá, heterogenní. To je ta správná novinařina. A možná to souvisí s tím stresem, protože pokud nezvednete ráno telefon a nezavoláte někomu s žádostí o rozhovor nebo nenapíšete email, tak ho na konci dne nemáte. Jste vlastně do všeho hozený sám. Všechno si tam člověk, v těch menších televizích, jako je třeba ČT, zařizuje sám. Ale zpět k tématu, ty příběhy jsou to nejzajímavějšího, co na té práci je. Mluvit s lidmi, snažit se pochopit záměry jejich jednání nebo jejich životní situaci. Ať už jde o oběť hurikánu, který přišel o střechu nad hlavou, nebo o politika, který se snaží dát dohromady legislativu proti ruské propagandě. Je to jedno v té podstatě pokrývání a toho, jak k tomu přistupujeme, je na úplně stejné úrovni, ale to je to, co je na tom zajímavé.

V USA jste prožil pět let. Potkal jste mnoho lidí. Dokáže podle Vás Joe Biden, nový americký prezident, spojit Rozpojené státy?

Ne a myslím si, že by to nedokázal asi ani jiný prezident, bez ohledu na to, jakou by měl politickou příslušnost a zkušenost s politikou. Možná, že se dokáže pokusit o zahlazení těch největších rozporů, otupení těch největších hrotů. Ale Spojené státy jsou rozdělené tak hluboce, že se mu nemůže podařit po čtyřech letech, pokud by skončil, tu zemi odevzdat v nějakém sjednoceném módu. To se prostě nestane.

Jak to?

Já často uvádím příklad, že Spojené státy jsou de facto rozdělené od svého vzniku. A byly rozdělené ještě před svým vznikem. Právníci jednotlivých kolonií se tehdy hádali, jak mají budoucí Spojené státy před rokem 1776 vypadat. To zásadní rozdělení představuje zejména pohled na to, do čeho všeho může strkat nos federální vláda a co si ty státy mohou dělat samy na vlastní triko. To je jeden ze základů těch obrovských rozporů. Jsou lidi, kteří říkají, že vláda nemá strkat nos do ničeho a jsou lidé, kteří říkají, že bez federální vlády by Amerika nedržela pohromadě. A pak se to projevuje v jednotlivých hodnotách jako je vzdělání, ekonomika, rasové problémy, vztah ke zbraním, ale prapůvod je vlastně v tom pohledu, jak ta země má vůbec vypadat.

V knize Rozpojené státy jste napsal:

„Uvědomuji si, že kandidátům na prezidenta, které sleduji zblízka, přináším neštěstí. V letech 2008 a 2012 jsme se s Michalem Kubalem dohodli, že on bude mít jako stálý zpravodaj právo vybrat si, ze kterého štábu bude o volební noci reportovat. Vybral si Obamu a Obamu. Vítěze. Já jsem si jako stálý zpravodaj v roce 2016 zvolil člověka, u kterého se taktéž úspěch předpokládal. A potřetí v řadě jsem přinášel zpravodajství ze štábu poraženého. Vypisováním kurzů bych se asi neuživil.“  

U posledních voleb jste také působil jako moderátor, tak mě zajímá, jestli jste si tipnul alespoň protentokrát správně?

Já jsem na začátku roku 2020 byl přesvědčen o tom, že Donald Trump zvítězí, protože dokázal tehdy ustát první impeachment, ekonomice se dařilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by byli demokrati schopni postavit takového kandidáta, který by Trumpa ohrozil. Ale pak přišel Covid, obrovská ekonomická krize a spousta dalších věcí, které zpochybňovaly, zda Donald Trump práci odvádí tak, jak mnozí jeho stoupenci doufali. A nějak od poloviny loňska nebylo jasné, kdo všechno se k volbám dostane. Fenoménem těchto posledních voleb bylo hlasování poštou. Tak, jak zpochybňoval Donald Trump korespondenční volbu, nebylo jasné, jestli lidi přijdou, jestli budou volit. Nakonec se ukázalo, že volilo poštou, kvůli obavám z bezpečnosti, kvůli Covidu hrozně moc lidí a ti to dali primárně Joe Bidenovi. Těch nejasných věcí a těch, které nevypovídaly zcela jasně o vítězství jednoho nebo druhého, bylo spoustu a rozhodlo se to až o volební noci.

Můžeme se těšit na Rozpojené státy 2? Nebo na nějaký Váš další knižní počin?

Ne. Já do dneška považuji to, že jsem napsal knihu za obrovskou troufalost, protože nevím, jestli vůbec umím psát, to je jedna věc. A za druhé je ta země tak nepopsatelná a komplikovaná, že vměstnat ji do tří set stránek lze možná právě na základě jejích příběhů. Já si nečiním nárok na to, že té zemi rozumím. To v žádném případě. Ale pokud to někoho přiměje si k tomu něco dohledat dál, tak je to nejlepší, co se může stát. Napsal jsem teď jen novou verzi, trochu obohacenou o třicet, čtyřicet stránek, právě těch posledních voleb, takže v novém vydání, co vyšlo v minulých dnech, je to trochu tlustší knížka. A abych napsal nějakou další knihu, asi bych k tomu musel mít nějaký podnět, který by vznikl na základě dlouhodobějšího pobytu, než jenom z pasivního sledování z dálky. Měl jsem kdysi jeden nápad, ale proto bych v USA musel žít ještě několik měsíců, abych byl schopen to nějak dotáhnout. Takže nic takového zatím nechystám.

Ve funkci zpravodaje ČT v USA vás vystřídal David Miřejovský. Dal jste mu předtím nějakou radu? A jak hodnotíte jeho práci?

David má obrovské zkušenosti ze Slovenska a z Moskvy, kde působil předtím, takže si myslím, že tu práci odvádí dobře. Jeho nevýhoda je v tom, že kvůli Covidu je možnost cestování omezená, takže toho nemůže přinášet tolik z jednotlivých států, jak by asi chtěl. Já jsem se mu snažil vysvětlit spoustu věcí ohledně fungování společnosti, ohledně takových dennodenních záležitostí, jak přepsat auto, kde si zajistit akreditaci, možná jak často jezdit na technickou, prostě ty provozní záležitosti, které jsou odlišné, než jsou u nás.

A co kontakty?

Na první pohled to vypadá, že si tam předáme tu práci tak, že mu dám stovky kontaktů, které pak bude využívat. Takhle to nefunguje. Ty kontakty jsou nepřenosné, s Michalem Kubalem (zahraniční zpravodaj ČT v USA běhe let 2008-2012, pozn. red.) a Davidem Miřejovským jsme zjistili, že si člověk musí kontakty vybudovat sám. Když někdo přijede na ambasádu jako zaměstnanec, diplomat, tak tam jsou už vybudované vazby na ministerstvo zahraničí a tak, ale novinář si je stejně buduje znovu. Je to z velké míry nepřenosné. Já bych mu tam mohl nechat tisíce vizitek, ale ty vizitky by mu byly k ničemu, protože on by si nedokázal daného člověka spojit s konkrétní tématikou, s místem, s podnikem. Do jisté míry je první rok zpravodaje velmi komplikovaný. Trvá vám hodně dlouho, než se domůžete konkrétního kontaktu, než si zařídíte rozhovor. Když jste tam rok, dva, tak je to potom otázka už třeba jednoho telefonátu.

Můžeme se těšit, že byste si roli zahraničního zpravodaje střihl ještě jednou?

Je to komplikovanější. Za prvé by musela chtít ČT, za druhé by musela chtít má rodina, ta třetí neznámá je méně neznámá, to jsem já. A já bych velmi rád, pokud by ta příležitost byla, ještě někdy vyjel. Na druhou stranu si uvědomuji, že to není úplně lehké na čtyři, na pět let vytrhnout rodinu z jejich vazeb, děti ze školy a někam odjet. Proto spoustu zpravodajů, co působí v zahraničí, je bez rodin, ale je to práce natolik zajímává, že mě určitě vzadu v hlavě táhne.

Táhne Vás to do USA?

Nevím, jestli nutně do Spojených Států, ale zároveň je to země, kterou se snažím dlouhodobě sledovat, ke které jsem si vybudoval vztah už před více než dvěma dekádami, možná ještě víc předtím. Byl jsem na brigádě v jedné americké společnosti, tady na začátku devadesátých let, takže tu zemi mám rád, v mnoha věcech jsem k ní kritický, ale fascinuje mě už delší dobu. Spojené státy nebo jiné anglosaské země jsou mi blízké, bydlel jsem nějakou dobu v Londýně, takže i Londýn je pro mě zajímavý, ale zároveň moje francouzština nebo němčina nejsou bohužel na takové úrovni, abych byl schopen do toho jen tak vplout a působit tam bez jakéhokoliv problému. Angličtina je dominantní už jenom proto, že ji člověk používá téměř denně.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl: „Novinařinu neberu jako práci, ale jako život.“ Od kdy jste věděl, že chcete být novinářem?

To nebylo tak, že bych se narodil a hned si uvědomil, že chci být novinářem, ale vždycky jsem byl člověk zvídavý, vždy jsem se snažil přijít věcem na kloub, proč jsou, jak jsou, číst si o věcech, mluvit s lidmi. Vždycky mě to bavilo a k tomu textu jsem měl vztah tak nějak odjakživa, protože jako malý jsem psal nějaké povídky. Ty byly tak strašné, že tam nějaký talent ani nebyl, ale aspoň mě to bavilo. Když byla na střední škole příležitost rozmýšlet co dál, tak jsem si říkal, že ta novinařina je asi nejblíž tomu, co jsem chtěl dělat.

Proč?

Protože se snaží vždycky věci nějak popsat, interpretovat, tlumočit a s dělá se s nějakým všeobecným zájmem, který neutuchá a nedá se zamknout, když jdete večer z práce a pak odemknout, když do ní přijdete. Tak si myslím, že to je asi nejvhodnější povolání, co se dá dělat.

Novinařinu spíš v terénu nebo ve studiu?

No, nevím, jestli by to zrovna moderátor hlavní televizní zpravodajské relace měl říkat takhle otevřeně, ale já se daleko přirozeněji cítím venku a bez čtecího zařízení, než vevnitř s ním. Je to takové lehce svazující. I to prostředí klíčovaného virtuálního studia, které je celé zelené, není úplně příjemné.

To lze pochopit.

Myslím, že je to fajn, pokud moderátor má zkušenost z reportéřiny venku, nejlépe ještě z nějaké cizí země, kde byl sám za sebe, kde si vše musel zařizovat sám. Myslím, že to potom pomáhá i při tom rozhledu ve studiu. Takže jednoznačně reportéřina je bližší mému srdci než nějaká sterilní prezentace textu. Zároveň chápu, že je moderátořina zajímavé povolání. Je pro mnohé dominantní, tomu rozumím. Jsou lidé, kteří nikdy nebyli reportéři, ale jsou výborní moderátoři. Mně to stále táhne do toho terénu.

Máte nějaký profesní vzor?

Třeba Ed Murrow, Bob Schieffer, to jsou lidé, kterých si velmi vážím. Jsou to lidi, kteří se nespokojili nikdy s jednoduchou odpovědí a vždycky pátrali dál, když jim něco nesedělo, nezdálo se, tak se vždycky snažili hloubat a hloubat, a to je to, co by podle mého měl správný novinář mít.

Co byste vzkázal studentům/studentkám žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako vy?

Buďte, neříkám nutně drzí, ale odvážní, stateční v tom se pídit, když vám něco nehraje, nesedí, nespokojte se hned s tím první vysvětlením, protože to nemusí být nutně správné. Dost často vás může někdo tahat za nos, tak se zkuste pídit po původním zdroji. Současná novinařina často klouže po povrchu a lidé od sebe navzájem přebírají zprávy, retweetujou je na sociálních sítích a podobně. Novinařina samotná spočívá v tom, že mluvíte nejlépe s prvotním zdrojem, samozřejmě pokud to jde, s aktérem události, s člověkem, který ji rozumí, je komentátorem v té věci, nikoliv že zprostředkujete to, co už někdo přefiltroval, zpracoval sám. Je to samozřejmě také nutné, já to nezpochybňuji, ale pravá novinařina je nejbližší tomu skutečnému. Takže se dopídit k tomu, co bylo hybatelem události, kdo byl tím hlavním aktérem události a k tomu se dostat nejblíže. A pak mám ještě jednu věc, kterou odpovídám, když se mě studenti žurnalistiky zeptají, co je pro mě objektivita.

A sice?

Nesnažit se spokojit s tím jednoduchým alibistickým postojem, že dáte stranu A a stranu B, protože svět je daleko komplikovanější, než jen dvě strany, které jdou proti sobě. Ono to k tomu na ploše jedné, dvou minut reportáže trochu svádí, ale pro mě objektivita spočívá v nějakém odstupu. Snažím se získat samozřejmě co nejvíc informací, ponořit se do toho, ale pak musím vyplavat, nadechnout se a získat si nějaký odstup a pak teprve být schopen to zpracovat a předat dál. A to je podle mého názoru hlavní relevance objektivity, že máte od dané věci nějaký odstup, jakkoliv se ji snažíte co nejlépe a nejvíce pochopit.

Jak změnilo opatření vlády fungování Respektu? Jak se změnil chod redakce?

Změnilo se to na několika frontách. Ta základní je, že se redakce neschází naživo, ale komunikujeme prostřednictvím online porad. Ať už s celou redakcí, s jednotlivci nebo menšími skupinami podle rubrik. Někdy si telefonujeme, někdy i potkáme, záleží na tom, co je třeba udělat. Jinak principiálně ten chod funguje více méně stejně, my jsme pořád v terénu na reportážích, protože je důležité tam být. Chceme primárně eliminovat riziko, aby se v jednu chvíli nenakazila celá redakce. I z tohohle důvodu jsem redakci poslal na home office dříve, než bylo to nařízení. Přece jenom novináři jsou mnohem víc v kontaktu s lidmi než většina běžné populace. Nechtěl jsem riskovat, že lehneme v jednu chvíli všichni. To je největší změna, kterou jsme prošli.

Vláda před několika týdny doporučila všem zaměstnavatelům, aby ti zaměstnanci, kteří mohou, přešli na práci z domova. Šéfredaktorka československého Vogue Andrea Běhounková se nechala slyšet v úvodníku časopisu, kde sdělila, že „My ve Vogue moc nevěříme na home office ani na zoom call. Virologové ani epidemiologové ze mě asi nadšení nebudou, já ale trvám na tom, že kreativita stejně jako láska potřebují osobní kontakt. Telefon sice může vibrovat, ale vibrace mezi lidmi nikdy nepřenese. Stejně jako polibek.“ Souhlasíte s jejím vyjádřením?

U polibku souhlasím (smích). Jinak je to všechno strašně těžké samozřejmě, o tom žádná. Z mnoha důvodů. Vy potřebujete vytvořit nějakou chemii, kde se ty mozky napojí. Na tom vždycky Respekt stál, že to nejsou individuálně uzavření lidé, ale že tam funguje brainstorming. Ale zároveň je situace vážná a vy jako šéf máte odpovědnost za lidi, za jejich zdraví, nechcete, aby byli nakažení. Tam je lepší hledat tu míru, co je nejmenší riziko.

Jak?

Člověk musí, i z pozice šéfa držet lidi pohromadě, udržovat v dobré náladě, motivovat, být jim k dispozici víc než normálně. Já mám pocit, že mám trojnásobně víc práce, než jsem míval, a to jsem si myslel, že to už víc nejde. Výhodou je, že mám výbornou zkušenou redakci, které důvěřuji. To znamená, že když já u něčeho nejsem, vím, že s velkou pravděpodobností to bude dobré.

Chápu.

Samozřejmě časopisy jako Vogue asi chtějí, aby to bylo vizuálně hezké. A předpokládám, že to stojí i na komponovaných fotografií, kde to spousta lidí chystá. My nemáme stylizované fotky, my jsme v terénu nebo maximálně u rozhovoru, který s někým děláme. Tahle situace je jiná, ale kreativita je samozřejmě ve hře. Já vím o spoustě firem, novin, časopisů a jiných organizací, který říkají, že kreativita je hodně narušená a že se to ukázalo už na jaře. Také je mnohem méně home officů než bylo na jaře. Ale když si dáte vedle sebe riziko, že by mi lehla redakce nebo její velká část, tak je to malér. Možná u měsíčníku by to nebylo takové drama, oni mají menší redakci a hodně stojí na externistech.

NEMUSÍM SE BÁT, ŽE BY MI REDAKCE NEPRACOVALA

Je o moc těžší korigovat redakci online? V čem například?

Je toho víc. Máte řadu věcí, které jsou potřeba rozhodovat rychle. A potřebovala byste v ideálním případě probrat s vícero lidmi. Když se něco stane a než všechny dostanete, aby mohli být u počítače, trvá to déle, než se zdá. My máme prosklenou redakci, takže všichni vidí, jestli tam jsem a jestli tam někoho mám nebo ne. A teď když mám nějakou poradu, tak mi do toho píše 25 lidí sms, jestli můžou hned zavolat. Takže na organizaci je to v tomhle náročnější. Ale furt se to dá.

Rozdíly tam tedy jsou…

Mnohem těžší jsou chvíle jako třeba teď prezidentské volby v Americe. Naštěstí jsme posunuli uzávěrku na sobotu a hodinu a půl předtím, než šel Respekt do tiskárny, oznámili, že vyhrál Biden, takže to pro nás bylo skvělé. Nicméně tam hrajete o vteřiny. A když zjistíte, že tam je nějaká chyba, vykomunikovat ji je mnohem těžší, ztrácíte důležité vteřiny. V normální redakci bych to řekl kolegovi vedle sedícímu. V tomhle je to stresovější. Jsou věci, které nemůžete pojmenovat. Stačí jen fakt, že ty lidi nevidíte v blízkým kontaktu a vyvolává to ve vás jistý pocit stresu, nervozity, jestli jsou v pohodě a jak to funguje. Musím říct, na rozdíl od spousty lidí, který si stěžují, já se nemusím bát, že by redakce nepracovala. Mám tým vnitřně hodně motivovaný, oni mají naopak touhu všechno vyprávět, takže je občas musím brzdit, aby taky někdy spali. (smích)

Kdybyste měl tedy říct, v čem vás to nejvíce limituje, je to komunikace?

Rozhodně. I brainstorming je nepochybně o trošičku menší, než když jsme normálně v redakci. V té redakci je to plynulejší.

JE PRO MĚ DŮLEŽITÉ SI SE ČTENÁŘEM VYTVOŘIT VZTAH

Pro Hlídací psa jste 7. května 2020 uvedl na otázku Jak zatím krize konkrétně dopadla na vaše médium, že „Zpočátku jsme měli na webu neskutečný nárůst čtenosti, v prodaném nákladu výtisků tištěného týdeníku jsme v březnu nezažili žádný drastický propad, inzertní propad je větší. Naše drtivá většina příjmů byla vždy spíše od platících čtenářů než z inzerce. Což je důležité, ale nedokážu říct, jak to bude v budoucnu.“ Když vám ten stejný dotaz položím o skoro půl roku později, jak bude znít vaše odpověď?

V mnoha ohledech podobně. Ten inzertní trh nepropadá tolik, ale podle těch prvních informací začíná, což není dobrá zpráva pro nikoho. U prodejů se to celkem drží. Ti čtenáři, kteří nemohli chodit na stánky, využívali naše zvýhodněné digitální předplatné. Nicméně to zároveň limituje možnosti rozvoje a získávání většího počtu nových platících čtenářů, což je vždycky problém. My samozřejmě máme i teď nárůst na webu, ale tam jsou vždy dva druhy čtenářů.

A to jsou?

Až budete šéfredaktorka tak uvidíte, že máte lidi, kteří se vám nahrnou na web, třeba protože vidí dobrý odkaz na sociálních sítích, nebo na Seznamu, ale je to druh čtenářů, kteří si přečtou ten text a jdou pryč. Pro mě je důležité si se čtenářem, čtenářkou vytvořit vztah. To znamená, aby věděli, že je ten časopis pro ně zajímavý, chtějí se k němu vracet, v ideálním případě si ho potom předplatí nebo budou chodit na stánek, kde si ho koupí. Časopis jako je Respekt stojí a padá s tím, že si ho lidi budou mít chuť jít koupit, protože jinak těch médií, které jsou zdarma je strašně moc.

Na druhou stranu musím říct, že čím dál častěji vídám paywall a média, který své články už zdarma nedávají

Je to tak, těch médiích přibývá. Dokud budete mít ale Seznam zprávy, které podle mě změní českou novinařinu jak nic jiného, protože jsou strašně velký, bohatý a napojený na vyhledávač, jim vlastně nejde konkurovat. Oproti Slovensku, které se zdá, že tam je ten trh podobný, drtivá většina médiích je u nich placených. U nás máte Seznam zprávy, Novinky, Aktuálně, iRozhlas, máte velkou část obsahu na Idnes, byť mají část na paywall. V tomhle je český trh atypický. Řekl bych, že v něčem je hodně specifický obecně než v evropském nebo západním prostoru.

„Stala se nehoda v jaderné elektrárně v Černobylu. Jeden z reaktorů byl poškozen. Byly učiněny kroky k vyřešení této situace a první pomoc byla poskytnuta prvním postiženým osobám. Vláda vytvořila vyšetřovací komisi,“ sdělila ruská moderátorka ve zprávách. Černobylskou katastrofu chtěl ze začátku Sovětský svaz zamlčet, její rozsah byl však příliš velký.

Jakmile 26. dubna 1986 vybuchl v brzkých ranních hodinách reaktor č. 4, bezprostředně na to se do atmosféry rozšířil radioaktivní mrak, který postupoval do západních částí Evropy až na sever do Skandinávie. Nebezpečný materiál se do ovzduší dostával ještě dalších 10 dní, než reaktor dokázali zajistit pomocí svržením několik set tun dolomitu, olova, písku a jílu.

Československá média informovala o katastrofě krátce a se zpožděním

Československá televize o havárii v ukrajinském Černobylu informovala krátkou zprávou v Nočních zprávách den potom, kdy ji zveřejnil Sovětský svaz.

V úterý 29. dubna vyšel krátký text na pravé straně v úplně spodní části novin Svobodné slovo. „Rada ministrů SSSR včera oznámila, že na Černobylské jaderné elektrárně došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Havárie v Černobylské jaderné elektrárně je první havárií tohoto druhu v SSSR. V jiných zemích došlo k podobným incidentům nejednou. Podle údajů společenské organizace Kritická masa bylo mj. v USA jen v roce 1979 zaznamenáno 2300 havárií, poruch a jiných závad,“ stálo v textu.

Nejvyšší orgány v Československu se celý případ kolem černobylské katastrofy snažily zastírat a kvůli tomu rostla míra nedůvěry v média a komunistický režim.

Pripjať je nebezpečná pro žití ještě 20 000 let

Evakuace obyvatel z Pripjati (město přibližně tři kilometry od Černobylu) začala den a půl po incidentu v elektrárně. Lidem, kteří z Pripjatě odjížděli, bylo řečeno, že se brzy vrátí a s sebou si mají vzít jen doklady a to nejnutnější. Výbuchem se však do ovzduší dostaly nebezpečné látky, a nejvíce postižené město Pripjať je navždy opuštěné. Navíc jej sovětská vláda prohlásila jako nebezpečné pro život na dalších 20 tisíc let.

O katastrofě Sovětský svaz informoval zejména kvůli tomu, že ve Švédsku naměřili stokrát zvýšenou úroveň radiace. Počet obětí, které způsobila havárie, se odhaduje na 4 tisíce.

Nad reaktorem č. 4 nechala ruská vláda postavit ochranný kryt, který brání úniku radiace. Vydržet by měl sto let. Projekt, do kterého se zapojilo 45 států, Evropská unie i Evropská banka pro obnovu a rozvoj vyšel přes 56 miliard.

O grant si mohou požádat média nebo novináři, kteří aktivně pokrývají Covid-19. Znamená to, že informují pomocí zpráv, ukazují dopady koronaviru na společnost, osvětlují informace, například jak na státní podporu, kde najít poradenství kvůli pandemii apod. Zažádat si mohou ziskové i neziskové organizace.

O příspěvek se hlásí i některá česká média

„My se o příspěvek hlásit budeme. Je pro nás důležité, že prostředky spravuje EJC – přímo od Facebooku bychom si je nevzali. Ucházet se ale budeme také o prostředky v podobně grantové výzvě Googlu. Naším přesvědčením přitom je, že digitální platformy typu Google, Facebook, Amazon nebo v českých podmínkách Seznam, by měly podléhat zvláštnímu podstatnému zdanění, z nějž by se dlouhodobě financovala svobodná, nezávislá, pluralitní a kvalitní žurnalistika způsobem optimálně regulovaným přímo oborovými organizacemi, jako je Evropská federace novinářů, IPI, Syndikát a podobně. Závisí na tom budoucí kvalita, a možná i sama existence demokracie“ uvedl pro Mediátor1 šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka.

Z českého mediálního prostředí se rozhodla požádat o finanční příspěvek i redakce Hlídacího Psa nebo Deník N . „Granty patří mezi doplňkové zdroje našich příjmů, pomáhají nám zvládnout naše ekonomické fungování, popřípadě získat prostředky na projekty či vylepšení, která bychom si bez nich nemohli dovolit. Obzvláště v dnešní nejisté době to může být užitečná pomoc. Proto se pokusíme přihlásit i do tohoto programu,“ sdělil ředitel vydavatelství Deníku N Ján Simkanič.

European Journalism Centre na základě stanovených kritériích určí, komu finanční podpora poputuje nezávisle na Facebooku.

„Právě teď novináři pracují ve velmi obtížných podmínkách, aby informovali veřejnost, a mnoho zpravodajských organizací trpí kvůli ekonomickému dopadu od vypuknutí pandemie. Doufáme, že podpoříme mnoho novinářů v těchto časech tak, aby mohli pokračovat ve své kritické práci a aby nás mohli neustále informovat, “ oznámil na svém facebookovém profilu Mark Zuckerberg.

Antonín se narodil do rodiny Kratochvílů v Lovosicích, kde jeho otec vlastnil fotoateliér. O dva roky později se celá rodina musela přestěhovat do pracovního tábora ve Vinoři. V roce 1953 je z tábora propustili a jejich životy se usadily v pražském Karlíně. Ačkoliv by chtěl, z politických důvodů nemohl Kratochvíl studovat, a tak se vyučil stavebním zámečníkem.

S první manželkou se oženil v roce 1967 a ještě než se narodil jeho syn Michael, emigroval do Rakouska. Zatímco jej režim v Československu odsoudil k sedmi letům vězení za nedovolené opuštění republiky, v Rakousku si prošel uprchlickým táborem Traiskirchen a nakonec skončil v Nizozemsku.

Vystudovat se mu nakonec povedlo až v nizozemském Ultrechtu, kde získal titul BFA na umělecké akademii Gerrit Rietveld Art Academi. Po studiu v roce 1972 společně se svojí druhou manželkou odjel do USA a začal se věnovat fotografování pro tituly jako Los Angeles Times Magazine, VOGUE, Rolling Stone, Playboy nebo Newsweek. Před jeho fotoaparát se postavili například David Bowie, Bob Dylan či Keith Richards z Rolling Stones. Po třech letech se seznámil a dal dohromady se svou třetí manželkou Jill.

Jako reportážní fotograf se v sedmdesátých letech vydal zachycovat život za železnou oponou do východního bloku a následně i život bezprostředně po jejím pádu. Jeho fotky, které za tu dobu nashromáždil, jsou v jeho knize „Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe.“

Dokumentární fotografii se věnoval i posléze, když jezdil jako válečný fotograf do válkou stižených zemí. Dokument o Iráku mu dokonce přinesl nominaci na Oscara. Třikrát získal prestižní ocenění World Press photo a v roce 1999 ho časopis American Photo zařadil do stovky nejvýznamnějších osobností světové fotografie.

Antonín Kratochvíl zkusil své štěstí v lásce i na počtvrté. Oženil se Gabrielou, v pořadí čtvrtou manželkou, se kterou stále žije. S ní má dva syny Anthony Waynne Coopera a Gavyna.

V České republice mu Asociace profesionálních fotografů udělila cenu „Osobnost české fotografie 2014 – za dlouhodobý přínos fotografii.“ O příběhu tří generací rodinného klanu fotografů natočila dokument Můj otec Antonín Kratochvíl dokumentaristka Andrea Sedláčková. Do kin by měl snímek zavítat již tento rok.

Začněme nejaktuálnějším tématem. Kvůli Covidu-19 vláda nařídila zákaz konání kulturních akcí, dotklo se to i vašich přednášek. Bylo to podle vás správné rozhodnutí?

Přemýšlím nad tím celosvětově a asi ano. Myslím si, že odpovědnost vůči společnosti musí v tomhle ohledu být. Já mám výjezdy třeba do divadla, kam se vejde 300 lidí a přijdou, což je úžasné, nebo do nějakých menších prostor, kam se vejde 50 lidí.  To není o mně, já se nebojím, ale spíš jde o to, že by tam třeba nějakým zbytečně nahodilým způsobem přišel někdo, kdo to v sobě bude mít, aniž by to tušil, a roznese to na někoho, kdo bude v těžké imunologické situaci a může tomu podlehnout. Tohle riziko bych na sebe nechtěl brát, takže budu respektovat to, co by měli respektovat všichni.

K mé první otázce se váže další aktuální, a to je divadelní hra Boss Babiš, která je napsaná na motivy vaší knihy. V pořadu 168 hodin bylo vidět, že ji některá města odmítají, hlavně tam, kde vládne ANO. Co na to říkáte?

To mi samozřejmě nepřijde jako přirozený proces, protože nás společnost vrací 30 let zpátky do doby totality. Díky této kauze divadelní hry Boss Babiš mám pocit, že to je přesně ta součást plíživé normalizace, na kterou řada z nás novinářů upozorňovala od roku 2013, když mediální domy začali ovládat oligarchové a kdy Babiš přišel do politiky. Tam bylo cítit, že to brutální pojetí politiky může společnost paralyzovat a oklešťovat základy demokracie. To je na tomto případu krásně vidět.

Jak to myslíte?

To není rozhodnutí Babiše nebo Zemana, že by vydali pokyn a řekli „zakažte Kmentu, ať se nikde nehraje“. Jsou to starostové nebo vedoucí městských kulturních středisek, kteří se prostě bojí. Mají strach z autority vůdce, který tady vládne železnou rukou. Bojí se případných problémů, často jenom imaginárně. To si myslím, že je asi nejhorší, protože se nejedná o nelegální krok. Hrát divadlo je přece normálně běžná věc. To je demokracie. A dělat si legraci, je normální všude na světě. Samozřejmě je to politická satira, ale myslím si, že by politici měli umět vytrpět jistou míru nadsázky a satiry a takhle by na to měli pohlížet i lidi, kteří rozhodují o těch akcích. O tom je občanská společnost, abychom si uměli říct i názory, které třeba někomu nesedí, zároveň o tom debatovali, a abychom se uměli povznést a zasmát se.

Dokáží to vůbec dnešní politici?

Někteří to dokáží, protože často využijí potenciál svých špatných kroků, kvůli kterým jsou pro smích. Marketingoví odborníci jim poradí, ať to otočí pro sebe a dělají si z toho legraci. Mířím tím zejména na Andreje Babiše, protože se často dostává díky svým výrokům a tím, jak mluví, do různých karikatur a vtipů. On si za to samozřejmě může sám, protože to, jak mluví a jedná, zavdává příčině posměchu. A oni usoudili, že se proti tomu nedá bojovat a musí to přetavit v jejich přednost. Dělají z něj mediálně lidového vypravěče, který je vlastně směšný. Té části lidí, kteří úplně hloubavě nepřistupují k politice, to ale vůbec nevadí.  

NEJTĚŽŠÍ VĚCÍ V IRÁKU BYL ROZHOVOR, KTERÝ JSEM SI USMYSLEL, ŽE UDĚLÁM S TERORISTOU ABBÁSEM

Téměř od začátku své kariéry jste byl zaměstnaný u MF Dnes. Po sedmi letech jste se vydal hledat štěstí jinde, přijal jste práci pro deník Super. „Angažmá v bulvárním deníku Super považuji samozřejmě za největší omyl svého života,“ uvádíte na svých stránkách. Litujete, že jste přijal takovou nabídku? Anebo to berete jako zkušenost a šel byste do toho znovu?

S tou zkušeností, kterou mám, bych do toho znovu nešel. Člověk v životě udělá chyby, každý jsme jenom člověk a chybující tvor a je dobré se nad tím čas od času pozastavit a přiznat si chybu. Já ji přiznávám. Byla to jedna z mých velkých profesionálních chyb. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Co bylo to dobré?

V tomhle případě bylo dobré to, že jsem poznal trošku jiný svět novinařiny. Já jsem byl totiž odkojený a jsem dodnes tou seriózní, investigativní žurnalistikou, tam jsou prostě jiné metody práce. Zároveň si myslím, že se to trefilo už s tou dobou. Já jsem tam byl v letech 2000-2001 a to byla doba, kdy byly teroristické útoky na Spojené státy a s tím spojená obrovská vlna terorismu ve světě. Jsem přesvědčený, že kdybych v té době byl v seriózní MF DNES, tak nezažiji to, co mi umožnil bulvár.

A co přesně vám umožnil?

Já jsem si jednoho dne řekl, že pojedu udělat rozhovor do Iráku s teroristou a reportáž o iráckým špionovi. Ten byl označovaný za pomocníka Mohameda Ati (terorista, který pilotoval jedno z letadel při útoku na budovy Světového obchodního centra, pozn. red.). Oni mi to povolili a dali mi na cestu dostatečně velký rozpočet na to, abych ji mohl absolvovat. Nicméně to byla chyba, protože morálně se dostanete úplně někam jinam a správný novinář by určitě v bulváru dělat neměl.

Vy jste mi dal rovnou odpověď i na moji další otázku, jak se dostane bulvární novinář k rozhovoru s teroristou. Nebál jste? Mířili na vás kalašnikovy?

V případě tohoto špióna na mě nemířily kalašnikovy, protože bych řekl, že se to odehrávalo docela v jakžtakž přátelských podmínkách. Jedna z nejtěžších věcí v tom Iráku byl ale rozhovor, který jsem si usmyslel, že udělám s teroristou Abbásem. Ten byl „světoznámý“ tím, že v osmdesátých letech unesl loď Achille Lauro a poté byl v Iráku pod ochrannými křídly Saddáma Husajna. Přijal mě, ale vůbec dostat se k němu bylo těžké. Nejdříve mě proklepával jeho syn, který se se mnou bavil, aby zjistil, jaké mám úmysly, jestli třeba nemám v sobě někde skrytou zbraň, kterou bych chtěl toho Abbáse zabít.

To zní nebezpečně…

Svým způsobem to bylo nebezpečné, už i pohybovat se v tom Bagdádu bylo složité. Najednou jsem sedl do auta, jeli jsme na schůzku, která se týkala právě Abbáse, a v autě byl položený kalašnikov, vedle řidič měl po ruce pistoli, fakt nevíte, který okamžik přijde a mohla to být smrt. Já jsem si to tehdy neuvědomoval nebo nepřipouštěl. To bylo vlastně dobrodružství v těch třiceti letech.

Později jste se ale do MF Dnes opět vrátil a v roce 2013 znovu odešel, když jí koupil Andrej Babiš. Přečtete si ještě tyto noviny?

Popravdě řečeno, dneska už ne. Ještě rok, dva jsem čas od času dovnitř kouknul. Docela často jsem četl i iDnes.cz. Byl ve mně takový pocit sounáležitosti s tím, co jsme tam budovali léta letoucí. Ovšem předplatné jsem zrušil po půl roce, co jsem odešel.

Proč?

Co se Babiš chopil politické moci, začala se utužovat disciplína v tom médiu. Hodně se přehodnotila agenda toho, co se bude zpravodajsky a reportérsky pokrývat, a co ne. Z toho vyplynulo, že je tam velký problém vlastní autocenzura těch novinářů, kteří tam zůstali pracovat. Autocenzura činí to médium nesvobodným. A tím, že se stal Andrej Babiš politikem a vlastníkem média, mu dal okamžitě do vínku selektivnost. To znamená, že budou dělat zejména ty kauzy, které vyhovují Andreji Babišovi. Pokud jde o něho, tak oni o něm vlastně psát nemůžou, ani jít po kauzách, které by vedly jeho rezignaci, jako se to stávalo u práce, kterou jsme kdysi v MF Dnes dělali. Pro mě jsou ty noviny mrtvé, protože já kvůli tomu k Andreji Babišovi nemám důvěru. Znám ale řadu lidí, kteří tam ještě dělají a myslím si, že to jsou skvělí lidi. Je to zase pochopitelné z toho důvodu, že svět není nafukovací pro novinářskou práci.

Někteří v MF Dnes tedy zůstali…

Kdyby všichni odešli najednou, tak se jako novináři neuživí. Ono to není o tom, že redakce je prohnilá celá, a že by ti reportéři takhle uvažovali. Tam stačí, že je šéfredaktor a ředitel vydavatelství nějak nastavený a na těch poradách si prosadí „jo to budeme dělat a uděláme z toho malej článeček.“ A také o atmosféře v novinách rozhodují lidé, které si tam deleguje Andrej Babiš.

STÁVÁ SE, ŽE MI KNIŽNÍ PROJEKTY VYSAJÍ ENERGII A CÍTÍM DEPRESIVNÍ STAVY

Práce investigativního novináře je často i o nacházení temných věcí, které si určitá část lidí nepřeje, aby vylezly na povrch. Jak moc je složité přicházet na takové nekalosti a přitom zůstat pozitivní vůči světu, nebýt podezíravý?

Člověk se s tím musí nějak sžít, protože když si uvědomíte, že půjdete jenom tou bažinou, a investigativní novinařina je o tom, že vyhledáváte špatnosti, tak žijete v šílených černých depresivních myšlenkách. Když si nenajdete nějaký mód toho, abyste přežili normálně jako člověk v této atmosféře, tak se z toho zblázníte. A podle mého nemůžete dělat novinařinu normálně, protože budete stejní jako lidi, které popisujete. Popravdě řečeno se mi stává, i u těch knižních projektů, že mi vysají energii. Tam ještě víc musíte antihrdiny pochopit, vniknout jim do hlavy, do duše a víc se s nimi sžít, protože hledáte motivaci, proč některé věci dělají. Je to ještě hlubší práce než u novinařiny nebo reportáží. A tam mám pocit, třeba po čtyřměsíčním psaní toho tématu nebo intenzivního přemýšlení, že mám úplně černo v hlavě, je mi zle a opravdu cítím depresivní stavy. To je nejlepší se vypnout, okamžitě na týden přerušit práci a jet do přírody, zasportovat si, i když v mém případě to jsou spíš indiánské běhy, věnovat se rodině, poslouchat muziku.

Obejde se tato práce bez psychologa?

Myslím, že z devadesáti procent ano. Já jsem byl jednou u psychoanalytika a to bylo v situaci, která nesouvisela s článkem, ale bylo to vyvrcholení extrémního tlaku, pod který jsem se dostal. Přece jenom to, co dělám a dělal jsem, byly často kauzy, které mnohdy zatřásly vládou, po kterých odstupovali ministři nebo premiér. A bylo to něco tak extrémního, že jsem cítil tlak nejenom redakce, uzávěrek, ale také vnějšího světa výhrůžek nebo i výhrůžek žalobami. To vás sešněruje a určitě nehodí do pohody, a když je toho moc, tak se dostanete do nějakých stavů.

To je pochopitelné…

Takže mi to nastartovalo depresivní myšlenky, stavy, kdy jsem si řekl, že tomu musím udělat rázný konec, protože bych tomu mohl propadnout a onemocnět. A to jsem vyřešil návštěvou psychoanalytika. Tam jsme si povídali o tom, co je v životě priorita. Je potřeba zastavit čas a uvědomit si, co je v životě důležité. Ale pak se zase do práce vrátit, protože mě by bez ní život nebavil.

Nemáte někdy pocit, že vás někdo sleduje? Když dostáváte výhružné vzkazy…

Přiznávám, že člověk obavy má. O tomhle tom tématu se často zmiňuji v knížce Superguru Bárta, protože tam popisuji vznik a průběh kauzy, která zacloumala celou Nečasovou vládou. Tam jsem se dostal i do situací, které se týkaly i mé rodiny, takže tam to můžete vyčíst. Naučil jsem se k tomu postavit tak, že prostě nesmíte být ani jeden ani druhý extrém. To znamená, že bych to buď úplně podcenil a řekl si „já se nebudu bát, kašlu na to“. To by bylo špatně, protože se ve vás ztratí pud sebezáchovy. Ten je potřeba si zachovat. A na druhé straně tomu ani nejde úplně propadnout. Pak se honíte jako pes za ocasem. Buď skončíte v blázinci, nebo to povolání nemůžete dělat.

Když si to vezmu na sebe, tak bych měla obavy.

Špatné myšlenky si vždycky člověk nechce připouštět úplně k tělu a do smrti kolegy novináře na Slovensku Jána Kuciaka jsem ty myšlenky od sebe hodně distancoval. Ale tou vraždou slovenského kolegy si je člověk víc připustí k tělu a musím říct, že tak týden po té vraždě jsem měl pocit, že investigativní novinařiny nechám. Říkal jsem si, že to nestojí za to, aby přišla o život třeba moje rodina. No ale pak se otřepete, necháte to a řeknete si, že kdybychom takhle měli skončit všichni, tak to by byla pro ty zločince nejlepší věc, co by se mohla stát, takže si zase děláte svou práci, tak jak chcete a máte.

Když jsme u Jána Kuciaka, Igor Mátovič má plán na zřízení fondu na podporu investigativní žurnalistiky, vláda by do něj ročně dala deset milionů eur, ale spravovala by ho stavovská organizace složená ze slovenských investigativních novinářů. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě je to lákavé, ale v tomto případě přesně vyjádřil moje pocity kolega a bývalý šéf Jána Kuciaka Marek Vagovič. A sice, že se nejde zavázat nějaké politické garnituře, ani té dobré. Ani kdyby byla sebelepší. Vždycky se může stát, že ta politická garnitura v sobě najde jednoho, dva, kteří budou mít choutky dělat podvody, a vy jste hrozně omezení v tom tu nezávislost překonat. Zase by mohla nastoupit ta autocenzura. Já si myslím, že od vlády by holt žádné peníze novináři neměli přijímat, protože ztrácí možnost absolutní kontroly, kterou média zejména vykonávají nad vládou, tím, co dělá a co má v plánu.

ZEMAN MI VZAL VÍC POZITIVNÍHO ŽIVOTA NEŽ BABIŠ

Zmiňovali jsme už vaše knížky. Pokud jde o ty dvě poslední, co bylo náročnější napsat? Boss Babiš nebo Rudý Zeman?

Ty knížky vyšly za sebou po dvou letech, takže to vypadá, že napsat tu knížku může trvat rok, ale je to optický klam, já na nich pracuji delší dobu. V případě Babiše bych řekl pět let intenzivně. A samotné psaní je, a možná to bude znít blbě, nejjednodušší, protože třeba v případě Babiše, mi to samotné psaní knihy trvalo tři měsíce. V případě Zemana to bylo delší dobu, třeba přes půl roku čistého času psaní. Myslím si, že mi Zeman vzal víc pozitivního života než Babiš. Nevím, čím to bylo, ale bylo pro mě složitější popsat příběh Miloše Zemana i z toho důvodu, že to bylo možná delší časové období, kterým jsem se zaobíral. A možná to bylo ještě více než u Babiše, že jsem chtěl proniknout do jeho duše. Proč takhle jedná, co dělá a v podstatě mě to uvrhlo do víc depresivních stavů než ten Babiš. Takže složitější pro mě byl ten Zeman.

Nová kniha Rudý Zeman se dostala až k Nejedlému, ví o ní i Miloš Zeman?

To nevím. Já jsem udělal jednu věc, a to že jsem zabalil tři knížky, jednu jsem poslal Miloši Zemanovi na Hrad, jednu Martinu Nejedlému a jednu Jiřímu Ovčáčkovi. Zemanovi jsem tam napsal něco ve smyslu „Panu prezidentovi, aby měl i jiné zpětné zrcátko než to, co má na Hradě“. Aby viděl, jak ho vlastně vnímáme někteří další. Reakci přímo od Miloše Zemana nemám.

Co byste vzkázal studentům žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako děláte vy? Co musí mít?

Musí být jako vy. (smích) Musí být zvídaví, musí mít to řemeslo rádi, protože ne vždy je to o pozitivech. Musí mít tendence být odolní vůči stresu, protože tam se ocitnete v situacích, že to není žádná legrace. Ať je to hrozba uzávěrky nebo i ty jiné, a myslím, že je to i o umění „zkafovat“ (setkávat se u kávy, pozn. red. ) se s lidmi, se kterými se potřebujete vídat. Já jsem třeba zažil za svých třicet let práce kolegu, který byl enormně šikovný, řekl bych grafoman. Uměl psát, byl nadšený jít do práce třeba i v sedm ráno, kdy ostatní ještě dospávali včerejší zapití nějakého dobrého projektu. Neměl ale to umění rozmluvit nebo se s někým „zkafovat“. To je vlastně hrozně důležité, bez toho nikdy nezískáte tak dobré informace.

Proč přesně?

Musíte si s tím člověkem sednout, pokecat o životě. Možná, že na konci těch 90 minut, co s ním prožijete, vás i teprve napadne zajímavá myšlenka nebo zajímavý moment, na který se vlastně zeptat. Vy na tu schůzku jdete s nějakou sérií otázek, ale ani netušíte, že třeba ta poslední, která vás napadne téměř u odchodu, je ta nejdůležitější, takže umět debatovat s těmi lidmi.