Vietnamská válka se mimo jiné od předchozích lišila intenzitou angažovanosti médií. Během 60. let již téměř každá domácnost vlastnila televizor, a tím bylo pro stanice možné vysílat válečné dění pro miliony diváků.

Tištěná média rozhodně nezůstala pozadu. Přední zbraní novinářů se stala fotožurnalistika. Novináři a fotografové podnikali cesty přímo do prvních linií, odkud přinášeli fotografie jak vojáků, tak vietnamských civilistů.

Americká média vstup USA do války v roce 1964 hodnotila nejdříve kladně a reprezentovala svou vlast jako ochránce napadeného demokratického Jižního Vietnamu. Navíc kromě prvotně prezentované myšlenky o podpoře demokracie se jednalo o další demonstraci síly v rámci studené války mezi západními a východními mocnostmi, kdy podpora Severního Vietnamu Sovětským svazem byla nepopíratelná.

V médiích však postupně nastal převrat v náhledu na celý konflikt. Hlavním tématem již nebylo opěvování odvahy národa při boji za svobodu a demokracii, ale zaměření se na nelidské každodenní události.

Skvělým příkladem je tehdejší týdeník Life, magazín orientovaný na fotožurnalistiku, který během trvání konfliktu každou svou titulní stranu věnoval právě účastníkům války. Právě 26. listopadu vyšlo číslo, na jehož titulní straně byla fotografie vyobrazující válečného zajatce patřícího k silám Vietkongu s páskou přes oči a ústa. Autorem je fotograf Paul Schutzer, známý především pro autenticitu a kvalitu pořízených fotografií během vietnamské války.

Konflikt totiž získal podobu, kterou nikdo nečekal. Partyzáni patřící do komunisticky orientované organizace Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu, častěji známé pod označení Vietkong, ovládali téměř celý Jižní Vietnam. Jejich síla a početní převaha byla značná, což působilo ničivé střety a značné ztráty na životech obou stran.

Valná většina venkova patřila také pod nadvládu Vietkongu, proto ze strany amerických jednotek docházelo k vysidlování, vypalování a vyvražďování často nevinných vesnic. Američané dále prováděli husté bombardování na severní části země, způsobujíc tím další masivní oběti v řadách civilistů.

Dopad na společnost byl především ve změně. Čtenáři na nejdůležitější straně magazínu poprvé neviděli dokonalého amerického bojovníka za mír, ale trpícího člověka na druhé straně barikády. Life tím dal také jasně najevo, že nesouhlasí s postupem vlády ve válečném působení dále pokračovat. Dnes fotografie patří mezi nejvíce ikonické titulní strany v historii tištěných periodik.

Nápad na zařazení Modlitby pro Martu do jednotného vysílacího času rádií po celé ČR pochází od jednoho ze zakladatelů Festivalu svobody Martina Voňka z obecně prospěšné společnosti Opona. Inspirací mu byla píseň Hey Jude, která během zahajovacího ceremoniálu Olympijských her v Londýně zněla napříč britským éterem.

Autoři Modlitby pro Martu Jindřich Brabec a Petr Rada původně píseň složili pro jeden z dílů televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. Do éteru se poprvé dostala 23. srpna 1968, tedy čerstvě po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vzhledem k načasování a silnému poselství textu ztělesňovala píseň symbol odporu vůči útlaku národa v době okupace. Už o dva roky později ale došlo vlivem cenzury k jejímu odstranění ze všech alb Marty Kubišové a nadále směla vycházet pouze v zahraničí.

Znovu veřejně zazněla až 21. listopadu 1989, kdy ji Kubišová zazpívala z balkonu Melantrichu před davem na Václavském náměstí, a stala se neodmyslitelnou součástí sametové revoluce.

Do vysílání se iniciativně připojí jak veřejnoprávní, tak soukromá rádia, konkrétně ČRo Radiožurnál, ČRo Dvojka společně se všemi regionálními stanicemi ČRo. Dále pak Rádio Blaník, Evropa 2, Frekvence 1, Expres FM, Rádio Color a Rádio Hey.