Ve zpravodajské práci není přípustná jakákoliv jiná úprava, než doostření, výřez a upravení jasu-kontrastu. Pokud jde o portrét mimo zpravodajství, např. politik do magazínu, a je to třeba i stylizovaná fotka, tak se retušuje, ale zpravidla jen odlesky od světel a drobné ranní nepříjemnosti. Nepamatuji si, že by se to muselo v MF Dnes někdy řešit, ale postih by samozřejmě byl.

Co je podstatou vaší práce? Co všechno pro ČTK děláte?

Má práce se týká obrazového zpravodajství a mým úkolem je k obrázku připojit také text, ale velmi obecný. Jen popsat co je to za událost, kde to je, co je tam za osoby atd. Výstupem mé práce je tedy fotografie s popiskou.

Fotíte sám nebo jezdíte fotit zároveň s redaktory?

Je to tak půl na půl. Spíše jezdím sám, protože je hodně věcí, které se dají vyfotit, ale nedá se o nich napsat a naopak. Sem tam jezdím i s redaktory, třeba s kolegyní jezdím dělat soudnictví.

Je potřeba na tuto profesi nějaké vzdělání?

Myslím, že mnohem lepší než vzdělání je škola života. Je potřeba člověka hodit do vody a nechat ho tam plavat. Buď chytne tempo a poplave, nebo nechytne a klesne pod hladinu. O podmínce vzdělání u naší profese nevím. Spíše jde o to obrazové vnímání, ne o titul.

Jak jste se vy osobně dostal k této profesi?

V novinách pracuju od roku 1992. Začínal jsem v Hanáckých novinách. Pak jsem byl dlouho, asi 16 let v Mladé Frontě Dnes. Na tu dobu mam krásné vzpomínky, tam jsem se naučil vše, co teď v praxi využívám, byla to dobrá škola, taková škola života. Teď jsem pátým rokem u ČTK.

Máte v ČTK nějakou specializaci nebo fotíte úplně vše?

Jsem univerzální fotograf. To mě moc naplňuje, ta všestrannost. Pořád zkouším něco jiného, takže mě má práce nikdy nepřestává bavit.

Máte stálou pracovní dobu?

Ne žádnou od do pracovní dobu nemám. Pracuji, kdy je zrovna potřeba. Někdy večer, v noci, ráno, …

Upravujete nějak fotky poté, co je vyfotíte?

V počítači dělám maximálně výřezy nebo upravím nějakou křivku. Na nic jiného není čas, proto ji musím vždy vyfotit co nejlépe.

Kolik fotek průměrně nafotíte?

V průměru fotím tak dvě fotky denně. Ale je to těžké to tak říct. Jsou týdny, kdy se musí fakt makat, aby se vše stihlo. Pak jsou taky týdny, kdy člověk neví, co by zpracoval a pořád dumá. Nejhorší období jsou kolem Vánoc, začátek nového roku, taky letní prázdniny. To si pak člověk musí najít něco, na co by se zaměřil. Jeden rok jsem si našel zajímavé muzea, jako muzeum sekyrek, železnic a to jsem chvíli fotil.

Jaké jsou požadavky na fotky?

Je podstatné zachytit celek, pak třeba detail. Taky záběr celku, polocelku, nějakou atmosféru se snažím zachytit, zátiší, atd. Aby tam vždy byly různé záběry, aby nebyly jen z jednoho místa a tak. Snažím se, aby zákazník dostal soubor zhruba pěti fotek a mohl si z nich vybrat to, co potřebuje.

Jak je to s technikou? Máte vlastní nebo používáte techniku ČTK?

Je to technika ČTK. Což je obrovská výhoda, někteří kolegové pracují na volné noze a musejí mít techniku vlastní. Technika je sama o sobě hrozně drahá. Nemají tedy k dispozici takové vybavení jako my. ČTK dle mého disponuje opravdu špičkovým vybavením. Loni jsem dostal to nejnovější tělo, které zrovna bylo na trhu. Teď dokonce nabízíme zákazníkům službu Rychlé foto. Znamená to, že fotku odešlu na server do Prahy hned po vyfocení pomocí speciální vysílačky připevněné na fotoaparát.

Vnímáte svoji práci jako kreativní nebo je to pro vás už spíše stereotyp?

Určitě je to kreativní, ale svým způsobem je to i trochu rutina. Už člověk nemusí vymýšlet, jak co vyfotit, už ví co a jak. Trochu té rutiny, nebo spíše té řemeslnosti tam je. Ale tím, že mám více času, než když jsem pracoval v novinách, tak se do fotek snažím dostat něco nového. Abych se nepodíval do archivu a neřekl si aha to je úplně stejné jako minulý rok.

Je tato práce stresová?

Stres jsem zažil spíše když jsem ještě dělal pro noviny. V ČTK je to jiné, tady se všechno plánuje dopředu, takže víme co a jak. V novinách to tak nebylo, často se stávalo, že nás pro fotky posílali na poslední chvíli. Taky byly náročnější na množství fotek. Museli jsme spěchat na jednu akci, pak hned zase rychle na druhou. Tady v ČTK je to větší pohoda, není potřeba tolik fotek, mám více času, můžu si vše pořádně promyslet, zůstat po celou akci a nacvakat si co potřebuji.

Co naopak vnímáte jako největší plus u vaší profese?

Tato práce má úžasné kouzlo v tom, že se setkáváte každý den se spoustou hrozně zajímavých lidí a tento osobní kontakt je úplně nenahraditelný. Je to strašně obohacující pro člověka.

Vzpomenete si na nějaký silný zážitek?

Silným zážitkem pro mě bylo fotit papeže Svatého Jana Pavla II. na Svatém Kopečku v roce 1995.

Baví vás a obohacuje vaše práce i po těch letech, co ji děláte?

Tomu co dělám říkám, že jsem dělníkem fotografie. Někde jsem to možná četl nebo mě to napadlo samotného, už nevím. Pokládám se za dělníka fotografie a baví mě to, i po těch skoro pětadvaceti letech. Samozřejmě, že mám někdy blbou náladu, nebaví mě to a netěším se, ale to je jen výjimečné. Spíše se těším, koho nového zase potkám a co nového se dozvím.

Je práce zahraničního zpravodaje v Paříži nebezpečná? Přijali jste nějaká speciální bezpečnostní opatření po teroristických útocích v Paříži? Změnilo se po nich něco nebo vše zůstalo při starém?

Co se týče naší práce, zůstává vše při starém. Nemám pocit, že by práce zpravodaje v Paříži byla nebezpečnější než kdekoliv jinde a žádná speciální bezpečnostní opatření jsme nepřijali. Mluvíme-li o bezpečnostních opatřeních obecněji, pak samozřejmě jisté změny registruji, ať už se to týká počtu vojáků a policistů v ulicích Paříže nebo o něco nervóznější nálady u obyvatel města.

Martin Dostál odpovídá: Jak probíhá nastolování témat v Olomouckém deníku a jak do něj zasahujete vy jakožto šéfredaktor? 

Témat je celá řada, především se snažíme reagovat na aktuální dění, na nejzajímavější události v regionu. Hlavně by mělo být co nejzajímavější pro člověka, který tady v regionu žije. S tématy většinou přicházejí redaktoři, každý z nich má tzv. „svůj resort“, který si sleduje a vybírá z něj to zajímavé. S dalšími náměty poté přichází buď editoři nebo šéfredaktor. V tomto případě se jedná o témata spíše obecnější povahy, celostátně zajímavá, které si vztahujeme na náš region. Tato témata jsou někdy převzatá, ale snažíme se je alespoň originálně zpracovat. Zbytek obsahu čísla (zhruba 95%) je tvoří naše vlastní témata. Mojí funkcí jakožto šéfredaktora je upřesňovat, jakou podobu bude článek mít, kolik mu dáme prostoru, jaké další materiály se k němu udělají (např. infografiky, rozhovory, grafiky). Jsem tedy spíše koordinátor redaktorů a hlídám, aby vždy noviny vypadaly tak, jak mají.

Reportérka regionálního zpravodajství Olomouckého kraje pro Českou televizi Monika Fleischmannová se rozpovídala o tom, co její práce obnáší. Také prozradila, jaký je rozdíl mezi prací pro TV Prima a ČT a přiblížila, jak se k práci dostala.

Jakým směrem se ubíralo vaše studium?

Vystudovala jsem dálkově bakaláře – žurnalistiku tady na Univerzitě Palackého v Olomouci a taky magistra v oboru Český jazyk a literatura v Ostravě.

Jak jste se ze školních lavic dostala k práci reportérky?

Hledala jsem práci a tak jsem zkusila poslat svůj životopis do regionální olomoucké televize TV Morava. Výhodou bylo, že jsem netvořila jen regionální zpravodajství, ale i celostátní pro Prima FTV. Přestože jsem neměla s televizí zkušenosti, u pohovoru jsem uspěla.

Jak pohovor probíhal?

Začínal typickými otázkami, kde se vidíte za 10 let, jak vysoký si představujete plat a co přinesete naší firmě, následovaly kamerové a hlasové zkoušky. Poté jsem si zkusila napsat reportáž a rovnou si ji i namluvit. A povedlo se.

Myslíte si, že vzdělání je pro vaši práci důležité?

Vzdělání je jednoznačně pozvánkou na pohovor. Při tvorbě reportáži z toho, co jsme probírali ve škole, čerpám jen pramálo.

Co přesně bylo vaší náplní práce v TV Morava?

Jako reportérka jsem denně přispěla dvěma zprávami do zpravodajského bloku. Ten se vysílal na TV Morava od šesti hodin večer. Některé z reportáži směřovaly do celostátního vysílání na Prima FTV.

Byla to vždy vaše vysněná práce, pracovat jako televizní reportérka?

Vždycky jsem chtěla psát do novin. Když jsem si to zkusila, nudilo mě to. Dlouho jsem chtěla zkusit moderovat v rádiu, ale neprošla jsem přes hlasové zkoušky. Že jsem poslala životopis do televize, byla jen shoda náhod.

Z TV Morava jste přešla na Českou Televizi. Jaký byl důvod tohoto přestupu?

Po dvou letech v TV Morava jsem šla na mateřskou. Vrátit se zpět už nebylo možné. Zkusila jsem proto znovu poslat životopis, tentokrát do České televize, protože tam právě probíhalo výběrové řízení.

Jaká je momentálně vaše pozice na ČT?

I v České televizi jsem redaktorkou regionálního zpravodajství z Olomouckého kraje. Společně s kolegy tvoříme Události v regionech, to je náš denní chleba. Poté přispíváme do vysílání na ČT24 a do Událostí.

Jak vypadá váš den v práci?

Rozhodně žádný stereotyp. Každý den točím jedno téma. Co mám v plánu natočit večer, už ráno nemusí platit. Většinu dne strávím s kameramanem v terénu, asi hodinu, někdy i dvě téma v kanceláři zpracovávám, další hodinu, někdy i dvě kameraman reportáž stříhá.

Máte pevnou pracovní dobu?

Ne, to vůbec. Každý den je jiný a jen těžko se dá předvídat, jak dlouho v práci budu. Někdy mám hotovo v pět odpoledne, někdy v sedm. Někdy vyrážíme natáčet v šest ráno, někdy až ve tři odpoledne. Někdy natáčíme jen rozhovory, jindy celou reportáž, stane se, že i vše dohromady.

Jak vypadalo vaše včerejší natáčení?

Ráno jsme s kameramanem vyrazili natáčet o chmelnici do Kokor na Přerovsku. Schůzku jsem měla domluvenou na osm, zhruba kolem oběda jsme měli už veškerý materiál natočený. Ozvali se ale z pražských Událostí, že o téma mají zájem a o zpracování zcela jinou představu. Vše jsme tak znovu museli přetočit. Když jsme byli se vším hotovi, vtrhla protikorupční policie na oddělení Evropských dotací tady v Olomouci. A tak jsme začali sledovat tuto událost. Za dvacet minut jsem už živě vstupovala na ČT24.

Jaký je rozdíl mezi prací pro ČT a TV Prima?

Rozdíl je především v tom, co se točí a v tom, jak se reportáže zpracovávají. Pro Primu jsme často vyjížděli k dopravním nehodám, k požárům, k nejrůznějším zajímavostem. Natáčení bylo více stresující.

Je tedy práce v televizi stresová?

Určitě ano, především protože vás tlačí čas a vše musí být dokonalé. Co nenatočím dopoledne v terénu, už odpoledne v redakci nevymyslím. Představu o tom, jak bude reportáž vypadat, musím mít vždy dopředu jasnou.

Stalo se vám už někdy, že jste měla točit reportáž, ale nikdo se s vámi nechtěl bavit?

To se stává poměrně často. Záleží, o jakou reportáž jde. O nepříjemných věcech lidé pochopitelně hovořit nechtějí.

Máte nějaký neobvyklý zážitek z práce?

Ta práce je úžasná v tom, že každý den je jiný. Potkáváte zajímavé lidi. Dozvídáte se nové a zajímavé věci. Setkáváte se s politiky i s regionálními pekaři nebo zemědělci, s podnikateli, s odsouzenými, často s vědci z univerzity. Díky reportáži jsem si vyzkoušela háčkování na chmelnici, výlov kaprů, jízdu tankem, vrtulníkem, záchrankou, s hasiči. Při živém vstupu v zoologické zahradě mi mravenečník, kterého jsem držela v náručí, strčil čumák do výstřihu.

Na závěr, jste se svojí prací spokojená?

Naprosto, neměnila bych.