Své povolání si vysnil již během první třídy na základní škole a jak sám vzpomínal, výrazně se v tomto pohledu od svých vrstevníků lišil. „Měli jsme se spolužáky sraz, a když jsem přišel, všichni začali tleskat. Vysvětlili mi, že zatímco oni chtěli být popeláři a zdravotními sestřičkami, tak já jediný jsem se vymykal a splnil si to,“ vzpomínal v rozhovoru pro Magazín RODINA DNES.

Pro ČT začal externě pracovat v roce 1995 a již o rok později se stal moderátorem zpravodajské relace Branky, body, vteřiny, jejichž tváří je dodnes. Během své kariéry si ale střihl i pozici reportéra na zápasech hokejové extraligy, či moderování studia během olympijských her.

Vojtěch Bernatský se však ve svém životě zdaleka neomezuje jen na sport. Má hodně rád hudbu a v roce 2009 se dokonce stal vítězem pořadu Duety… když hvězdy zpívají, kde vystupoval společně s Petrou Janů. Je autorem knihy Dvojtáta a Tati, už tam budem?, ve kterých popisuje život se svými dvěma dětmi. Také je jedním z patronů nadačního fondu Rozum a cit, jenž podporuje pěstounské rodiny.

Sportovním moderováním si Vojtěch Bernatský již řadu let žije svůj sen. Známý je mimo jiné i pro jeho umění imitovat české a zahraniční kolegy, jak předvedl například v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka.

Za zmínku mimochodem stojí, že včera, tedy 12. března, měla narozeniny jeho kolegyně z Branky, body, vteřiny, Barbora Černošková, o níž jsme již v Kalendáriu psali.

Díl dětského komiksu s názvem Zvlááštní vydáníí začíná u Čtyřlístku doma. Známá se čtveřice dohaduje, o čem bude jejich jubilejní sté vydání. Nápady jako let do vesmíru či sestrojení robota všeuměla smete Fifinka okamžitě ze stolu kvůli jejich neoriginalitě. Náhoda ale vnukne Pinďovi nápad napsat senzační reportáž.

Následuje „redakční porada“, během níž dojde kvůli námětu reportáže dokonce i k menší hádce. Všichni totiž chtějí psát o něčem jiném. Každý se tak nakonec vydá svou vlastní cestou – Fifinka na kaskadérské číslo, Pinďa na trénink maratonce Pádila, Myšpulín k významnému vědci a Bobík na kuchařskou soutěž.

Během výpravy do terénu dochází k humorným situacím. Fifinčin kaskadér nejdříve předvede nebezpečný kousek s autem a následně si při výstupu z vozidla vyvrtne kotník. Myšpulínovi zase vědec předvádí lektvar, po jehož vypití se rozpůlí na dvě osoby. Hned na to se ovšem se svým dvojníkem popere. Pinďa zase dělá rozhovor s vytrvalcem za běhu a svého respondenta nakonec uštve. Bobík zavítá na mezinárodní soutěž kuchařů, kterou paradoxně sám vyhraje.

Na konci se zase opět všichni sejdou doma a rozhodují, čí článek je nejlepší. Komiks nijak zvlášť detailní pohled do žurnalistické profese nenabízí, spíše jen humorně představuje novinářské povolání dětem. Na druhou stranu je v příběhu názorně ukázané to, že při výjezdu do terénu si zástupce tisku nemůže být opravdu ničím jistý.

Dětský časopis Čtyřlístek zobrazuje v komiksovém pojetí dobrodružství čtyř zvířecích přátel, konkrétně feny Fifinky, kocoura Myšpulína, prasátka Bobíka a zajíce Pindi. Kreslené příběhy ilustrované Jaroslavem Němečkem začaly vycházet již v roce 1969 a v současnosti existuje přes sedm set dílů. Zvlááštní vydáníí bylo v pořadí stým číslem a vyšlo v roce 1982.

Novinář Jan Zacpal se narodil 27. dubna 1844 do bohaté sedlácké rodiny nedalo Olomouce, v níž poté vystudoval gymnázium. Vysokoškolským vzděláním už ale v hlavním městě Hané nenavázal, začal totiž studovat češtinu a dějepis na tehdejší Karlo-Ferdinandově Univerzitě. Studia dokončil ve Vídni, načež začal oba své obory vyučovat v Olomouci. Jeho kantorská dráha nicméně kvůli zdravotním potížím dlouho netrvala.

Po ukončení učitelského zaměstnání se vydal do Opavy, kde společně s Rudolfem Hillem a Antonínem Vaškem založil Opavský týdenník. Ten byl jedním z prostředků, kterými chtěl uvést do pohybu národní obrození na slezském území, kde byla v té době situace okolo českého jazyka a národního uvědomění znatelně horší než třeba v Čechách. Periodikum, jež vyšlo poprvé 17. září 1970, tak bylo významné už jen tím, že vycházelo v českém jazyce. Finanční situace však nebyla vůbec přívětivá a na provoz média investoval Jan Zacpal v podstatě své veškeré jmění.

V roce 1882 byl uvězněn, neboť Opavský týdeník zveřejnil dopis kritizující německého učitele na škole v Jaktaři (dříve samostatná obec, nyní součást Opavy, pozn. red.). Po jeho propuštění už sám nepublikoval a noviny pouze dotoval. Nedlouho poté, v roce 1888, zemřel na zápal pohrudnice ve věku pouhých 43 let. Jeho periodikum vycházelo až do roku 1913.

Kromě Opavského týdenníku se Jan Zacpal podílel i na založení Matice opavské či matičního českého gymnázia. Na domě, v němž bydlel a sídlila v něm jeho redakce, se v současné době nachází jeho pamětní deska. Zacpalovo jméno rovněž nese jedna ulice v Opavě.

Reportéři bez hranic (RSF) rozdělili všechny státy světa do pěti kategorií podle svobody tisku, přičemž hned 132 z nich spadá do škály „velmi vážné“, „složité“ či „problematické“. Hned v 73 % zemí jsou tak média naprosto nebo z části blokována. Podle zprávy RSF k omezení zpravodajství v některých zemích přispěla i pandemie covid-19, které vlády využily jako záminku pro omezení přístupu novinářů k informacím. Například v Egyptě mohou média publikovat jen takové statistiky, které vydá ministerstvo zdravotnictví.

Česká republika se, stejně jako minulý rok, umístila na 40. místě a podle RSF je tak místní situace „uspokojivá“. Nejlépe jsou na tom média opět ve skandinávských zemích, ale třeba i v Kostarice či na Novém Zélandu. Naopak asi nikoho z nás moc nepřekvapí, že nejhorší situace je v zemích blízkého východu nebo například v Číně.

Žurnalistika je nejlepší vakcína proti dezinformaci. Bohužel je její tvorba a distribuce velmi často omezována politickými, ekonomickými, technickými a někdy i kulturními faktory.

– Christophe Deloire, generální sekretář RSF

Hůře než Česko jsou na tom z vyspělých zemí například USA. V těch podle agentury US Press Freedom Tracker došlo v posledním roce volebního období prezidenta Donalda Trumpa k rekordnímu počtu zatčených novinářů. Z nám blízkých států se v žebříčku propadlo Německo. To sice kleslo pouze o dvě příčky, nicméně spadlo tak z kategorie „dobrá“ do „uspokojivá“.

Organizace Reportéři bez hranic (Reporters Without Borders) byla založena ve Francii v roce 1985 a klade si za cíl ochranu tisku a svobody médií. Rovněž se zastává omezených či zatčených novinářů po celém světě.

Jako scénárista či dokonce režisér, se Tomáš Bojar v minulosti podílel především na sportovních dokumentech, ať už se jednalo o film Dva nula, FC Roma nebo Fotbal naruby. Ve snímku Česká RAPublika, jenž obdržel i několik nominací na Českého lva, však zavítal i do hudebního prostředí.

Psal se 9. březen v roce 2017 a český prezident Miloš Zeman si na Pražský hrad pozval nemalý počet svých přátel. Nejen ti toho večera netrpělivě čekali, zda hlava státu oznámí kandidaturu na druhé funkční období. V redakcích českých médií to hučelo jako v úle, a právě to se Tomáš Bojar rozhodl zdokumentovat.

Jeho kamery v ten den sledovaly činnost hned dvou redakcí. Televizní médium bylo v dokumentu zastoupeno Českou televizí, tištěné zase Hospodářskými novinami. Má to ovšem jeden háček, s nímž se nejen tato dvě média musí vypořádat. Novinářům totiž není umožněn přístup na onu slavnostní akci.

Tomáš Bojar tak se svým týmem sledoval, jak se obě redakce snažily tento problém vyřešit. Dokument tak divákovi nabízí vhled do velmi perného dnu novinářského kolektivu, jenž se snaží nachystat na publikování mimořádné zprávy. V České televizi se tak jedná například o přípravu živé reportáže a zařizování záběrů přímo z proslovu Miloše Zemana, přestože televizní štáby nebyly do budovy vpuštěny. V Hospodářských novinách zas probíhá diskuse o úvodní fotografii nebo prezentování osoby prezidenta. Redakce pro jistotu rovněž připravuje i zprávu, že se Miloš Zeman naopak rozhodl o křeslo hlavy státu znovu neucházet. Jak se rozhodl, my už v tuto dobu samozřejmě víme.

Film byl vydán více jak rok po oznámení druhé kandidatury Miloše Zemana. Svou premiéru na stříbrném plátně si odbyl v srpnu 2018 na 53. mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

První pokusy s televizí v Československu proběhly již před 2. světovou válkou, jenže ta poté vývoj přerušila. Komunisté ale objevili užitečnost televize pro šíření propagandy a znovu na našem území započala snaha o zavedení vysílání. Toho se československý divák dočkal 1. května v roce 1953, přičemž první televizní vysílač byl umístěn na Petřínské rozhledně.

Původně se jednalo pouze o vysílání zkušební a diváci, kterých kvůli cenové dostupnosti televizorů nebylo moc, mohli obraz naladit pouze dvakrát v týdnu, postupně se však počet vysílacích dní navyšoval. Zkušební doba pro televizi skončila až následující roku. Stalo se tak 25. února 1954, kdy bylo televizní vysílání prohlášeno za pravidelné. Stejný den byl mimochodem výročím nástupu komunismu v ČSR. V této době již měli lidé v domácnostech obrazový přenos k dispozici čtyřikrát týdně.

Dalo by se říct, že z praktické stránky se v podstatě nic neměnilo, jelikož televizní program šel pravidelně naladit již několik měsíců. Datum je důležité spíše formálně, neboť vysílání přešlo ze statusu zkušební na pravidelné. I tak se ovšem jednalo o důležitý milník ve vývoji televizního vysílání v naší zemi. Stále ale diváci televizní přijímač naladili jen omezený počet dní, na každodenní program si museli ještě čtyři roky počkat.

Počátky televizního vysílání v Československu si můžete připomenout díky pořadu Pozor vysíláme – Jak to všechno začalo.