Zápletka filmu není příliš složitá – vše se točí kolem nejlepšího kazašského reportére Borata Sagdiyeva. Ten dostal od kazašské vlády za úkol natočit dokument o USA, seznámit se s tamějšími tradicemi a přinést do Kazachstánu technický pokrok. Je vhodné zmínit, že skutečná kazašská vláda s tímto filmem nemá vůbec nic společného, a dokonce proti němu podala protest.

Borat se v průběhu svého putování dostává do spousty problémů, které způsobuje střet dvou zcela odlišných kultur – například, když hostům u večeře ukazuje nahé fotky sebe a jeho syna nebo, když si nemůže pořídit zbraň, a tak si koupí medvěda, se kterým v bílé dodávce cestuje napříč Státy. Celou situaci navíc ještě více komplikuje odklon od původního plánu. Borat se totiž zamiluje do herečky Pamely Anderson, kterou zahlédne v oblíbeném seriálu Pobřežní hlídka. Rozhodne se tedy, že raději procestuje úplně celou Ameriku jenom proto, aby mohl Pamele vyznat svou nehynoucí lásku.

Tento film, který lidé trefně označují jako „mockumentary“ (složeno z anglického „mock“ – obtěžovat a „documentary“ – dokument), svému názvu dokonale odpovídá. Jeho značná část totiž spočívá v Cohenově matení a znervózňování úplně cizích lidí na ulici. Natáčení zašlo až tak daleko, že policie často dostávala hlášení o podivném muži, který cestuje v bílé dodávce z jednoho státu do druhého.

Navíc, někteří figuranti byli během natáčení filmu podvedeni – mysleli si totiž, že opravdu pomáhají s přípravou dokumentu oficiálně objednaného kazašskou vládou. To vyústilo až v několik žalob, kterým tvůrci filmu museli čelit.

Pravděpodobně největší stížnost podali rumunští vesničané z obce Glod, kteří ztvárnili obyvatele fiktivní kazašské vesnice. Ti podali žalobu ve výši 86 milionů amerických dolarů. Podle všeho totiž vůbec nevěděli, že jejich vyobrazení ve filmu bude mít tak barbarský výsledek a výše jejich honoráře byla téměř zanedbatelná.

Snímek Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu nám zkrátka a dobře dává několik významných lekcí do života. Kupříkladu nás učí, že není nejlepší nápad v Texasu zneuctít americkou hymnu nebo, že opravdu není ideální cestovat se slepicí v kufru. Především nás ale učí, jak je důležité cestovat za hranice a uvědomit si, že existuje i něco víc než ten náš malý mediální „rybníček“.

A samozřejmě si z toho můžeme odnést i ponaučení, že pokud vypadáme jako reportéři nebo dokumentaristé a tváříme se dostatečně seriózně, nejspíš nám i leccos projde…

Debatu začal Petr A. Bílek, který dříve studoval slavistiku na Brown University v USA. S výukou však spokojený nebyl, jelikož mu připadala zastaralá a stereotypní, a proto byl nadšený, když objevil možnost studovat kulturální studia.

„Efekt v roce 97 byl takový, že na té slavistice se učily kurzy typu Metonymie u Tolstého, kam zavítali 2 studenti, zatímco vedle na komparatistice se učilo o cizoložství a bylo tam 150 studentů,“ vybavuje si se smíchem Bílek.

Manistream vlastně není mainstream a pro kulturální studia není místo

Na otázku, co považuje za největší slabinu svého oboru, odpověděl Jakb Machek. „Na poslední konferenci, byla spousta lidí, co dělá subkultury, ale strašně chyběl zájem o mainstream. Pokud chceme studovat popkulturu, tak ne proto že nás baví, ale protože nám říká něco o společnosti, ve které žijeme, je hlavní se zabývat tím, co je relevantní pro všechny a ne něčím, co je na okraji společnosti,“ shrnul.

„Problém toho oboru je, že Národní knihovna v katalogizačním systému nemá nic takového (jako literaturu o kulturálních studiích) a i naše knížky často přiřadí tam, kde s tím úplně spokojený nejsem. Ani v knihkupectvích ten speciální regálek není,“ doplňuje Foret, avšak situace podle něj není beznadějná.

„Knížka o Pérákovi od Petra Janečka je 200 stran seriózní etnografie, ale pak se předmět etnografický stane předmětem popkulturním, ukazuje to nejen vývoj fenoménu, ale i vývoj našich oborových přestupů,“ vysvětluje.

„Janeček se s tou knížkou potřebuje habilitovat, on ví, že lidi to nebudou číst celý, tak přece ten začátek musí být seriózní,“ se smíchem dodává Bílek.

A co se za poslední dekádu v českých kulturálních studiích povedlo?

„Nejmarkantnější je to u toho komiksu, kdy se to jevilo jako záležitost lidí, co nikdy nezestárli, neprošli pubertou a jsou to dodnes děti. Ale dneska je v tom posun, už není problém získat grant, co na ‚plnou hubu‘ říká, že budem zkoumat popkulturu – před 5 lety bylo nepředstavitelné, že budeme za stání peníze zkoumat takové úchylnosti,“ odpovídá Bílek.

Podle něj jednotlivým oblastem médií „narůstá hřebínek“ a už svou práci můžou hrdě prohlašovat jako součást kulturálních studií. U historiků však podle něj k tomuto „coming outu“ ještě nedošlo. „To je generační záležitost. Měl jsem pocit, že se vracím do historie. Teď se mi ale zdá, že populární témata byla vnímána jako seriózní práce,“ oponuje Machek.

Analýza Okamury

Jako první v rámci čtvrtečního odpoledního panelu vystoupil Jan Chovanec z Masarykovy univerzity v Brně. Své postřehy demonstroval na vyjadřování známého politika Tomia Okamury, trefně označovaného jako „král populismu“.

„Populismus je dnes velmi oblíbeným tématem, je to in, využívá se pro opoziční nálepkování a ke kategorizaci ostatních,“ poučil publikum Chovanec.

Ve své prezentaci pracoval primárně s Okamurovými videoblogy na Facebooku. „Mluví vždy pouze on sám, případně převypravuje názory místních občanů, které sbírá. Ti lidé tam pak pouze stojí v pozadí jako kulisa. Jedná se o propagování sebe sama jako silného vůdce a jako demokrata – bez ohledu na jeho vlastní vyjadřování,“ vysvětlil.

Podle Chovance má však tento styl videí jednu nespornou výhodu. „Každé video končí shrnutím jeho vlastního názoru. Má to strukturu interview, kdy on sám v rámci monologu supluje obě dvě role – jak dotazovaného, tak respondenta. A díky tomu, že to je monolog, tak to žádná další replika neproblematizuje,“ řekl s úsměvem.

Na Slovensku je politická komunikace kritická

Jako další se posluchačům věnovala Andrea Chlebcová Hečková z Univerzity Konštantýna Filosofa v Nitře. Tématem jejího příspěvku byla problematika prezentace nehumánního vyjadřování politiků v médiích (na příkladu novodobých migrací). Podobně jako Chovanec, i Chlebcová Hečková použila jako příklad známou tvář ze světa politiky, a sice Mariana Kotlebu.

Podle jejích slov dochází k „SPDzaci politické komunikace na Slovensku“ a „útokům na menšiny, šíření strachu a schovávání vážných problémů za pouhé symboly“.

Dobývání Evropy muslimy může mít i netradiční podoby

S další prezentací vystoupil Radim Zámec z Univerzity Palackého. Tématem byl antimuslimský diskurz na španělském Facebooku. Zámec tak studentům představil příspěvky, které sesbíral na nenávistně zaměřené facebookové stránce, kde jsou muslimové často přirovnáváni k výtrusům, zvířatům či k odpadkům.

„Nebezpečí, které autoři vidí, nejsou jen bojeschopní muži, ale i ženy. Citují se výroky domnělých muslimských autorů – například že muslimové chtějí dobýt Evropu přes vagíny muslimek,“ řekl pobaveně.

Závěrečný bonus

Zcela neočekávaným hostem byl na závěr Karel Páral (rovněž z Univerzity Palackého) se svou prezentací na téma Tiskoví mluvčí vs. média v lokálním prostor (Kdo vede v tanci?). Zabýval se nejen stále přibývající prací tiskových mluvčí, ale i jejich novodobým postavením a názory na regionální žurnalistiku.

„Kdo tedy vede v tom mediálním tanci? Jednoznačně mluvčí,“ ukončil prezentaci se smíchem.

„Britský parlament se konečně dohodl na… no, ne na Brexitu, to by bylo příliš snadné, ale na datu předčasných voleb, které připadne na 12. prosince,“ píše francouzský deník Libération, dle jejichž má Boris Johnson šanci získat většinu hlasů na prosazení svého návrhu a umožnit tak Británii opustit EU 31. ledna. „Je to ovšem nejistá sázka,“ dodávají jedním dechem.

Večerník Le Monde však zvažuje i možnost výhry Johnsonova oponenta. Labouristé slíbili znovu projednat dohodu a vyhlásit druhé referendum. Liberálně demokratická strana chce zrušit Brexit úplně. V zemi tak silně názorově rozdělené a přehlcené Brexitem nic není jisté. Noční můrou by byl další zablokovaný parlament.

Irish Times i El País se shodují v názoru na volby, budou jako nikdy předtím

Německý týdeník Die Zeit tvrdí, že ať už jsou volby vítané jakkoliv, nemusejí vyřešit vůbec nic. Kampaň bude tvrdá a neúprosná a nedá se předvídat výsledek. Navíc prý Británie ztratila kvůli Brexitu možnost kompromisu. „Premiér povede silně populistickou kampaň apelující na lidi, kteří už konečně chtějí odejít z EU a kteří jsou reprezentovaní Johnsonem stojícím proti elitářskému parlamentu, jenž ho neustále brzdí. Referendum z roku 2016 ukázalo, jak špinavými se tyto kampaně mohou stát,“ předpovídá.

Španělský deník El País tvrdí, že ani jedna strana si nemůže být jistá svými úspěchy v budoucnu, nicméně jediný způsob, jak může Velká Británie uniknout paralýze způsobené Brexitem, je rozptýlit všechny pochybnosti. Volby se tak mají stát de facto druhým referendem o odchodu Velké Británie z EU.

Irský deník The Irish Times se k celé situaci staví skepticky. Ve volbách se většinou nesoupeřilo kvůli jednomu problému, ale jejich výsledky vycházely spíše z převládající mentality občanů a celkové politiky každé strany. Britské volby tak dle nich budou jako ještě žádné jiné předtím.